Zatímco o hádkách a vyhrožování mezi jednotlivými politiky ví veřejnost téměř úplně všechno, jen minimálně se probírají samotné věcné problémy. Politici o tom nechtějí z různých důvodů mluvit. Jak to bude s policií po chystané reformě, jaké jsou skutečné priority české vlády při rozdělování peněz v rozpočtu a jak jsme na tom doopravdy s kouřením v porovnání s Evropou?

Začínáme s tím nejméně důležitým, ale veřejností snad nejvíce sledovaným politickým problémem, který hrozil a hrozí rozpadem vlády, a to připravovaným široce pojatým, nekompromisním a nejpřísnějším protikuřáckým zákonem v Evropě.

Dnes už snad nikdo nepochybuje o tom, že kouření škodí zdraví a že by stát měl udělat maximum proto, aby s kouřením nezačínali hlavně mladí lidé. Ale má připravený protikuřácký zákon ministerstva zdravotnictví alespoň minimální ambice mládež, a to už od školních let, varovat před kouřením, ukazovat jí vhodnou formou, že tento zlozvyk je nemoderní a pro jejich zdraví škodlivý. Nemá! Zákazy, kterými se to v návrhu jen hemží, to nahradit nemohou. Stejně tak nemohou zbavit tohoto škodlivého návyku ani dospělé kuřáky. Mnozí se snaží přestat kouřit, ale co s nimi, když se jim to nedaří? Vyloučit je ze společnosti, jak se to snaží zastánci nového českého protikuřáckého zákona?

V Evropě vládne při zakazování kouření větší kompromis, než nabízí náš protikuřácký zákon

Proč nehledat kompromis, proč nenechat v platnosti současnou protikuřáckou legislativu, jak to navrhuje i český prezident Miloš Zeman. Zdaleka totiž není tak bezzubá, jak se nám to snaží vysvětlit protikuřáčtí aktivisté. Naopak je nejvíce podobná protikuřáckým zákonům v okolních státech. Proč se o tom nemluví, proč někdo z ministerských úředníků neudělá věrohodnou analýzu, jak a kde se doopravdy kouří, proč je každý jiný vyváženější názor o zákazu kouření okamžitě smeten ze stolu jako názor tabákové lobby? Mimochodem, jestli jakási tabáková lobby v českém parlamentu doopravdy existuje, tak se musí (ne)schvalování českého protikuřáckého zákona jen smát. Zkušenosti ze světa mluví jasně. Jejich byznys s cigaretami to téměř neovlivní a všichni jsou již připraveni v budoucnosti nabídnout nikotin v jiných podobách.

Naši vládní politici snad ale ani nechtějí rozebírat skutečný problém protikuřáckého zákona, jim jde hlavně o statistiku pro voliče. Kolik zákonů, které připravila naše politická strana, bylo přijato a kolik zákonů koaličních partnerů nepřijato. Ti ostatní jsou označeni za lobbisty tabákového průmyslu.

Dovolené prozradí lži politiků

V období dovolených a cestování se může většina z nás přesvědčit na vlastní oči, že zdaleka nejsme osamoceni v tom, jak u nás omezujeme kouření, a že ani ty nejpřísnější zákazy v Evropě k ničemu nevedou a jsou porušovány a přizpůsobovány tak, aby se vyhovělo nekuřákům i kuřákům.

Například kuřárny, tak jak je chtěl do českého zákona propašovat poslanec Marek Benda, jsou uzákoněny ve většině států Evropy. Přesto byl právě tento pozměňovací návrh vládou staronově schváleného zákona jako jediný ze všech ostatních přijatých pozměňovacích návrhů z „politických důvodů“ vyškrtnut! Nejde ale o navrhované kuřárny ani o poslance Bendu, ten svůj návrh v novém projednávání sněmovnou bude určitě opakovat, jde o neznalost reality, o politický boj, ve kterém se zapomíná především na zájmy občanů. A je úplně jedno, jestli jde, jako v tomto případě, o nekuřáky, nebo kuřáky.

V Evropě se k problémům kouření stavějí jinak. Snaží se hledat kompromisy, snaží se ochránit zdraví nekuřáků a nevylučovat neodnaučitelné kuřáky ze společnosti. Projeďme se tedy letní Evropou na cestě k moři a dívejme se, jak se kde doopravdy v restauracích kouří, anebo nekouří.

Oddělené kuřárny jsou všude

Většina cest k moři začíná v Rakousku. Zde je kouření zakázáno na veřejných místech včetně barů a restaurací od ledna 2009. Větší podniky musejí mít námi vysmívanou oddělenou kuřáckou část. Menší restaurace a kavárny o velikosti do 50 metrů čtverečních se mohou rozhodnout, zda budou kuřácké, nebo nekuřácké.

Pokud pojedete například na jih Itálie přes Mnichov, můžete zjistit, že v Německu platí od září 2007 zákaz kouření ve všech spolkových institucích a veřejných dopravních prostředcích; dále si pravidla určují samy spolkové země. V praxi je to podobné jako u nás, většina restaurací, kde se vaří, je nekuřácká, v těch menších se kouřit může. Všude ale jsou opět oddělené kuřácké místnosti.

A pokud pojedete na dovolenou přes Slovensko, ani zde vás nic, pokud se týká kouření, nepřekvapí. Od dubna 2009 je omezeno kouření ve veřejných uzavřených prostorách včetně restaurací, kde musejí být od září 2009 oddělené místnosti, pozor – pro nekuřáky, nebo musí být restaurace zcela nekuřácká. Tam, kde se ale prodávají jen nápoje, je na rozhodnutí majitele, zda bude jeho podnik kuřácký, či nikoli. V červnu 2013 byl zákaz kouření rozšířen také na obchodní domy. Praxe je ještě jednodušší, kouří se s výjimkou větších restaurací skoro všude.

V Itálii ani v Chorvatsku si kuřák zoufat nemusí

A již jsme u moře. V Itálii se od ledna 2005 zakazuje kouření v uzavřených veřejných zařízeních včetně restaurací a barů, a pozor, čeští zákonodárci – všude ale mohou být speciální kuřácké místnosti. Praxe je velmi jednoduchá. Restaurace a pizzerie jsou prodlouženy do ulice krytými zahrádkami, kde se kouřit může a kde všude jsou na stolech už připraveny popelníky. Sami italští kuřáci podle vlastních vyjádření z několika restaurací na pobřeží Jadranu žádnou újmou netrpí a rádi si zakouří tam, kde ostatní neomezují kouřem. Čím více na jih, tím méně se i tento benevolentní zákon dodržuje.

V Chorvatsku, v nejčastějším letním místě našich dovolených, jsou ke kuřákům rovněž velmi benevolentní. Od května 2009 byl zaveden zákaz kouření na pracovištích a úřadech (s výjimkou kuřáren) i v restauracích (s výjimkou zahrádek). Omezení pro restaurace ale byla asi po půlroce zmírněna – menší podniky mohou být za splnění určitých podmínek kuřácké, větší podniky musejí mít, a opět pozor, naši politici – pro kuřáky oddělené prostory. Na zahrádkách i uvnitř restaurací se na pobřeží moře kouří všude. A ne málo.

Snad se někdo moudrý z řad politiků a hlavně poslanců na svých letních toulkách Evropou přesvědčí, že politické harašení by nemělo zastínit realitu života kolem nás. V případě protikuřáckého zákona je všude kolem v Evropě daleko kompromisnější přístup k právům kuřáků než u nás. A dokonce i ty Bendovy vysmívané prostory pro kuřáky neboli „kuřibudky“, jak je začali naši aktivističtí antikuřáčtí politici s posměchem nazývat, jsou ve většině protikuřáckých zákonů v okolních státech Evropy. Zajímá to ale někoho?