Polsko a Řecko, jak si všímá Rozehnal, nedávno otevřely otázku německých válečných reparací za škody, které Německo způsobilo okupací těchto zemí. „Oba státy spojuje to, že byly válkou a zejména okupací německou armádou postiženy mimořádnou měrou a přitom nedostaly reparace žádné, jako v případě Polska, nebo naprosto minimální jako v případě Řecka. Přesto je povaha reparačních nároků obou zemí zcela odlišná,“ zmínil Rozehnal.

Následně si advokát všímá, jak byl zničen polský a řecký průmysl v důsledku německé agrese a následků okupace. „Německo jakékoli diskuze o reparacích pro Polsko nebo Řecko odmítá. V případě Polska argumentuje prohlášením polské vlády z roku 1953, kterým se nároků na reparace vzdalo,“ píše Rozehnal s tím, že tato argumentace je však lichá, neboť Polsko v té době tak učinilo na nátlak Sovětského svazu.

„Navíc bylo vzdání se reparačních nároků směřováno pouze vůči Německé demokratické republice. Relevantním argumentem pro odmítnutí polských nároků není ani Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z roku 1990, známá též pod označením Smlouva dva plus čtyři. Smluvní strany se v ní totiž otázce reparací vůbec nevěnují,“ konstatuje dále Rozehnal. Poznamenává i to, že německé reparace pro Polsko na základě závěrů Postupimské konference inkasoval Sovětský svaz. Z nich však Polsko neobdrželo nic.