Osmašedesátník je podle Jandourka bývalý reformní komunista, který v době normalizace ztratil moc a vliv tím, že někdy končil v disentu a někdy zase v exilu na západních univerzitách. „Má dodnes pocit, že ačkoliv někdy předtím, třeba v temných 50. letech, stál na špatné straně, později to napravil svou reformní činností. Někdy navíc za to ještě i trpěl, což byla často pravda,“ píše ve své úvaze sociolog a dodává, že pojem devětašedesátník ale znamená ještě něco jiného. Podle něj označuje různé reformní komunisty, kteří postupně, když jejich projekt následkem sovětské invaze ztroskotal, začali ustupovat krok za krokem, až se nakonec obrátili proti vlastnímu národu.

„Výsledkem byl známý pendrekový zákon, pod kterým byl podepsán i Alexandr Dubček. Couval Černík, couval Smrkovský, v zásadě málokdo ze strany vystoupil, kdyby je tehdy noví ostří hoši sami nevyhodili,“ vysvětluje Jandourek v komentáři.

Lidé jsou stále stejní. Nové jsou zkušenosti a technologie

Podle něj je ale devětašedesátník i jakási obecná definice charakteru. „Většinou tito jedinci převzali nějakou funkci, aby to nevzal někdo horší,“ píše zakladatel nakladatelství Tartaros s tím, že je to známé dilema všech kolaborantských a protektorátních vlád. „Dilema kvůli tomu, že v této volbě něco vzít, aby to nevzal někdo horší, je cosi pravdivého,“ dodává a vysvětluje, že když uvažujeme o roce 1968, tak nemluvíme pouze o minulosti, protože jsou lidé stále stejní co do povahy a jediné, co tak mají navíc, bývá trocha zkušenosti a nové technické znalosti.

Celý text Jana Jandourka k přečtení ZDE.

„Dnes se stává módou mluvit o tom, že jako jsme mívali Velkého bratra v Moskvě, máme ho dnes v Bruselu nebo ve Washingtonu,“ píše dále Jandourek a ihned dodává, že je to nesmysl, protože se stačí podívat na to, z jaké části světa do které všichni směřují. „Nikdo neprchá z Ameriky do Ruska, spíše naopak, stejně jako tomu bylo v době železné opony,“ píše na obranu Západu.

„Dnes vidíme, jak někteří lidé ohýbají hřbety dobrovolně a obdivují Vladimira Putina, posílají blahopřejné telegramy do Korejské lidově demokratické republiky a spílají Američanům jako Rudé právo a Dikobraz v 50. letech. Jaké motivy tito lidé mají a proč se nepoučili z minulosti, je otázka spíše psychologická,“ píše Jandourek v závěru svého komentáře s tím, že si na to každý musí odpovědět sám.