„Tento ‚historik‘ se dokonce snížil ke tvrzení, že když se v Praze 9. května 1945 ráno objevila Sovětská armáda, měli už bojující Pražané Prahu ve svých rukách. A že tedy vlastně Sovětská armáda již přišla k hotovému, což prý ukazuje nízký počet obětí z řad rudoarmějců v bojích 9. května. Prý jich bylo ten den v boji zabito jen třicet,“ podivuje se na serveru Vasevec.cz Paroubek.

A k počtu padlých dodává: „Připusťme, že toto číslo, byť o něm pochybuji, je pravdivé. Ale co těch 150 tisíc až 160 tisíc zabitých rudoarmějců v průběhu osvobozování Československa?“ Podle Paroubka je dobré si tyto oběti připomenout. „To, že se sovětská motorizovaná vojska hnula ihned po dokončení berlínské operace směrem na Prahu, bylo celkem dobře známé velení skupiny armád Střed (rozmístěné tehdy v Čechách) nacistického maršála Schörnera. A pochopitelně kdo měl ruce a nohy a nezdržel se cestou, tak se snažil zmizet v americkém zajetí. A věděl proč,“ píše dále. Pokud by se totiž dostal do zajetí sovětského, čekala by jej podle Paroubka „mrazivá Sibiř a dlouhá léta pobytu v gulagu“.

Po pádu Berlína, po smrti Hitlera a po podpisu kapitulace německých vojsk v Remeši 8. května 1945 již nebylo ze strany Němců podle Paroubka o co bojovat, a Němcům tak mělo jít jen o vlastní záchranu a holý život. Ihned však dodává, že: „Fanatici se ovšem najdou všude. Pokud někdo říká, že si v Praze pomohli vlastně Pražané sami, tak je to jen písmeno A abecedy. Písmeno B ovšem je, že tomu předcházelo ohromné tažení Rudé armády od Moskvy až do Berlína a 27 milionů lidských obětí z řad občanů Sovětského svazu.“