První fáze sankcí, která měla být určená coby odstrašovací, dle analýzy úspěšná nebyla. Podle analýzy Jentlesona byl totiž Putin až tak zaslepený ideologií velkého Ruska a přesvědčením, že vítězství je na dosah ruky, že ho nemohly žádné sankce odradit a samotné hrozby sankcí tak měly podobný efekt, jako když plánoval Benito Mussolini napadení Etiopie, Saddám Husajn útok na Kuvajt či Sovětský svaz invazi do Afghánistánu – přestože hrozby sankcemi měly určitý úspěch, nakonec stejně vypuknutí konfliktů nezabránily.

Zcela úspěšná nebyla ani druhá fáze, která započala po ruské invazi, která se snažila spolu se zbraňovou pomocí napadené Ukrajině přimět Kreml ke stažení se. Přesto ji Rusové dosti značně pocítili. Finanční sankce odřízly Rusko od velké části mezinárodního finančního systému včetně zmrazení téměř poloviny z 640 miliard dolarů, které Rusko drželo v zahraničních rezervách v tvrdé měně a problémem se stává i technologický sektor, jelikož zemi kvůli uvalení embarga chybějí polovodiče, které jsou životně důležité jak pro vojenské vybavení, tak pro komerční výrobky, jako jsou mobilní telefony a automobily.

Běžní Rusové se také musí vypořádat s tím, že si již nekoupí oblíbené západní zboží bez nutnosti platit vyšší cenu nejrůznějším pašerákům či se v nejhorším případě musí spolehnout na ne moc populární ruské náhražky. Více než 1000 nadnárodních společností totiž ukončilo, nebo alespoň omezilo, své obchodní aktivity v Rusku nebo s Ruskem. A padaly i zákazy ruské účasti v kulturní a sportovní sféře.