Úvodního slova se chopil předseda institutu Jan Macháček a vyzval všechny přítomné k uctění památky obětí teroristických útoků v Bruselu minutou ticha, a po následném krátkém představení diskutujících stanovil první témata debaty, jimiž byly migrační krize a hodnoty, které v Evropě vyznáváme. Mezi evropské hodnoty zahrnul mimo jiné i „dodržování smluv“ a „bezpečnost“.

Co jsou hodnoty?

První z diskutujících promluvila socioložka Jiřina Šiklová, která se rozhodla najít na migrační krizi „něco dobrého“. Tím je skutečnost, že naše společnost vlastně s příchodem migrační krize zapomněla na to, že máme v zemi Romy, a přestala si na ně stěžovat. Zároveň podotkla, že pozitivní je i skutečnost, že si tváří v tvář jiné kultuře začínáme uvědomovat vlastní identitu a hodnoty.

Jiří Pehe uvedl, že ano, máme společné evropské hodnoty, jednotlivé země však různým hodnotám přikládají rozdílnou důležitost. Bezpečnost je více ceněná na Východě, solidarita naopak na Západě. „Ale jsou to všechno evropské hodnoty a možná že ta uprchlická krize přispěla k tomu, že na jakýsi společný jmenovatel všech těchto hodnot musíme teprve přijít,“ podotkl a připomněl, že přišlo ke vzestupu tzv. evropanství.

„Můžeme říci, máme tady právo na život, na bezpečnost, na soukromí, na rodinný život, na rovnoprávnost žen, svobodu pohybu, svobodu sdružování, máme tady samozřejmě politickou svobodu, ne se sdružovat, ale volit, být volen, ale současně i svobodu náboženského vyznání,“ uvedla bývalá ministryně spravedlnosti Válková s tím, že se o tyto evropské hodnoty můžeme opřít. Nyní je však nutné se ptát, „které z těchto hodnot jsme schopni obětovat ve prospěch jiných hodnot“.

„Přiznávám, že s tím výrazem evropské hodnoty mám své potíže,“ řekl bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a dodal, že vlastně jde o dost vágní terminologii. Je tedy nutné si podle něj uvědomit, co vlastně míníme slovem hodnoty. Následně mluvil o vlastní zkušenosti s uprchlíky, které potkal na svých cestách po rakouských vesnicích, kde s nimi není vůbec žádný problém. Na závěr svého proslovu se zamyslel nad tím, že by bylo dobré „nemít plná kaťata“ z uprchlíků a uvědomit si, o kterých hodnotách to vlastně mluvíme, když o nich všude kážeme.

„Evropské hodnoty vnímám jako něco, co jsme si museli hodně zasloužit a vybojovat,“ řekl bývalý velvyslanec v USA Petr Kolář a dodal, že naše solidarita a tolerance vůči menšinám a odlišnostem jsou právě to, co z nás činí silnější společnost. „Evropou protekly potoky krve, než jsme se dopracovali do stavu, kdy respektujeme jeden druhého, kdy pokládáme svou osobní svobodu za něco, co je základním kamenem, základní hodnotou naší společnosti,“ řekl a dodal, že solidarita je spjatá s tolerancí. Veřejná diskuse se tváří, jako že je rozdělena na dva nesmiřitelné tábory „sluníčkářů“ a „xenofobů“ a nedává prostor střednímu proudu, který hlásá solidaritu s potřebnými a vlastní životaschopnost, jež s ní jde ruku v ruce. Je však nutné nebýt tolerantní k těm, kteří sami tolerantní nejsou.

„Chceme-li pomáhat, chceme-li býti pomoci schopni, musíme být sami životaschopní,“ připomněl Kolář a dodal, že je nutné nebýt tolerantní vůči těm, kteří chtějí zničit naši kulturu, a je nutné nepodceňovat obavy veřejnosti. Na druhé straně varoval před tím, abychom se nechali vést různými zvěstovateli zkázy, kteří hlásají konec Evropy, příchod třetí světové války a další katastrofy. „Jsou zde jistá omezení, která budeme muset přijmout. Budeme se muset naučit žít konfrontováni se zbraní militantních islamistů, kterou je terorismus. Budeme muset být připraveni na to, že jsme ve stavu válečném a permanentního ohrožení, ale neměli bychom lacino obětovat svobody, na kterých naše civilizace po staletí byla budována.“

Hodnoty z pohledu migrační krize

Macháček následně nadnesl téma hodnot, migrační krize a integrace, kterého se chopil Karel Schwarzenberg. Ten se jal vysvětlovat, že pokud samozřejmě bude snaha o integraci fungovat tak, že migranti jedné národnosti budou shromažďováni v jedné městské čtvrti, a izolováni tak od zbytku veřejnosti, k žádné integraci to samozřejmě nepovede, naopak spíše k jejich ještě většímu vykořenění.

K tématu se vyjádřil i Pehe, který zmínil rozdíly mezi Evropou a USA, jenž spočívá především v tom, že v USA funguje takzvané občanské náboženství, tedy že je rámcově jedno, ke které menšině člověk náleží, jelikož nadto je vždy občanem Spojených států, a proto tamní integrace funguje lépe než v Evropě, kde tato občanská sounáležitost chybí. „Ti migranti nepřicházejí s tím, že by měli přijmout nějaké evropské občanské náboženství, ale oni jdou do Německa, do Francie, do Velké Británie, do Švédska, přičemž integrační modely těchto zemí se liší,“ řekl a dodal, že po nich vlastně nikdo ani nechce, aby se stali občany národních společností.

Podle Válkové je v rámci integrace nutné umět rozlišovat mezi uprchlíky, žadateli o azyl a ekonomickými migranty, kteří podle různých mezinárodních smluv mají rozdílné nároky a práva. Vyjádřila také smutek nad současnou politickou situací v Česku, kde strany nenabízejí řešení, ale spíše jen sbírají politické body skrze řeči o strachu a bezpečnosti. Vyjádřila také nutnost toho, aby se diskuse rozšířila na celé téma imigrace, nikoli jen na to, jak se proti ní bránit.

„Vytvořila se averze vůči těm uprchlíkům, aniž zde jsou,“ řekla Šiklová a dodala, že přece není možné, abychom byli jako národ tak naivní a že jsme přišli o „identitotvorný prvek“ a nyní se nedokážeme postavit za vlastní hodnoty, o kterých stále mluvíme. Zmínila také, že v dobách, kdy do České republiky přišlo mnoho Albánců a Kosovanů, jejichž počty zdaleka převyšovaly počty současných migrantů, nikdo si nestěžoval, možná také proto, že nebyl tak rozšířený internet.

Navázal na ni Petr Kolář se slovy, že v dobách někdejší velké migrace byla Evropa ještě před ekonomickou krizí a nebyla v ní tak rozšířená a funkční ruská propaganda. Zároveň nad námi také nevisela hrozba militantního islamismu. „My jsme si strašně moc zvykli na to, že máme pořád žít v blahobytu,“ podotkl, že jsme si přivykli na období míru a klidu, přičemž najednou přišlo mnoho negativ najednou a my se tak bojíme, že „sami máme málo“ a o to málo se musíme dělit s někým, kdo má teoreticky ještě méně. Situaci rozhodně nijak nepřidávají politici, kteří se „vezou na vlně strachu a hysterie“ namísto toho, aby veřejnost uklidňovali a ujišťovali, že to zvládneme.

O Polsku

Následně se diskuse přesunula k Polsku, které nyní čelí vyšetřování ze strany Evropské unie, jelikož údajně došlo k ohrožení demokracie. Diskutující se překvapivě shodli na tom, že situace v Polsku není zdaleka tak tristní, jak si Evropa představuje, a že je nutné si uvědomit, že porušování ústavních zásad a základů právního státu mají na svědomí více či méně prakticky všichni evropští politici. Podle Heleny Válkové mají „máslo na hlavě“ i ti, kteří si na Polsko nyní stěžují, a Schwarzenberg dodal, že to, co dělá nynější polská vláda, dělala vlastně i ta předchozí, akorát trochu šikovněji. Evropská unie má samozřejmě právo mít obavy, nejsou však vyloženě namístě. Šiklová jen připomněla, že změna probíhá neustále, a jen za jejího vlastního života došlo k několika celkem plynulým změnám režimů. Kolář dodal, že by kontroloři EU mohli nejdříve „napočítat do deseti“ a nadechnout se, než budou tvrdit, že někde hrozí konec demokracie.

Proč pomáháme, jak pomáháme?

Poté přišel prostor pro dotazy publika a hned první slečna se tázala, kam až sahá naše pomoc uprchlíkům a zda není naše hysterie dána i současnou politickou garniturou, která situaci nijak neuklidňuje. Odpovědi se chopil Kolář a zopakoval, že je třeba nebýt tolerantní k netolerantním, a připomněl, že podle průzkumů veřejného mínění nejsme ryze xenofobní společností. „My opravdu nemáme problémy s tolerancí,“ až na marginální deviace. Lidé mají akorát oprávněné obavy a chtěli by si klást podmínky, za jakých je možné uprchlíky přijímat, neznamená to však, že by byli všichni úplně proti. „Pokud mluvíme o počtu například deseti tisíc, tak to ani nikdo nepozná,“ podotkl. Zároveň zmínil, že je pravda, že současná politická reprezentace moc situaci neuklidňuje. Přál by si, aby politici v lidech podporovali spíše civilizovanost. Na závěr podotkl: „Ale máme stále demokracii, i když zanedbala trochu osobní hygienu a páchne jí z úst.“

Šiklová zmínila, že většina muslimů, kteří jdou do Evropy, je zhruba stejně praktikujícími muslimy jako většina lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané, avšak v kostele byli naposledy s rodiči na půlnoční mši. Celé to označila za „nesmyslnou generalizaci“. „Ale jako zase, uvědomme si, že my vůbec nevíme, že islám není náboženství, které by bylo militantní. Za 150 korun v Levných knihách si to můžete koupit (Korán, pozn. red.), nikdo to nekupuje. Opravdu to stojí 150 korun, přeloženo 1972,“ řekla Šiklová s tím, že muslimové patří ke druhému největšímu monoteistickému náboženství světa a že skrze jejich mediální obraz je zbavujeme jejich identity.

Ve chvíli, kdy se chopil slova Jiří Pehe, aby vysvětlil, že to není jen o tom, kdo je zrovna v tuhle chvíli ve vedení státu, vedle něj sedící Petr Kolář spadl z pódia i se židlí a vzal politologa s sebou. Následně se oprášil a pronesl, že Pehe spadl „solidárně“ s ním. Poté se politolog vrátil ke svému výkladu a vyjádřil, že nenávist a strach z uprchlíků opravdu nejsou způsobeny jen špatnou politickou garniturou.

Další dotaz přišel od studentky FF UK, kterou zajímalo, proč se rozhoduje o tom, komu pomáhat a komu nikoliv, a proč tedy nepomáhat ekonomickým migrantům. „Samozřejmě tohle je to nejcitlivější téma,“ řekla Válková s tím, že pokud by byla v Sýrii na bezpečnějším místě, zřejmě by se také, „pokud mě pozve samotná paní kancléřka“, přidala k migrantům jdoucím do Evropy. „Proč se jim vlastně nepomůže a ta odpověď pravdivá je, že na to buď nemáme, nebo nechceme a částečně nemůžeme, kapacity jsou vyčerpány,“ řekla Válková a studentka přidala další dotaz, čím vlastně migranti ohrožují naše hodnoty. Válková se rozpovídala o tradičním muslimském šatu.

„Víte, já mám velké problémy, když jsem v Německu a vidím tam občas, natož třeba v Londýně, ty ženy nejenom zahalené, ale ony jsou zcela zakryté, mají tam vidět jenom oči,“ řekla Válková a začala mluvit o tom, že by raději ubrala občanské svobody a bránila i právo na rovnoprávnost ve prospěch toho, abychom se „v evropské zemi mohli chovat evropsky“ a mohli se i „evropsky oblékat“. V rámci žádosti o azyl by měla být i přísaha na ústavu, skrze kterou se člověk zaváže k dodržování zákonů evropské země. Na to zareagoval Schwarzenberg. „Po pravdě řečeno, když se procházím Prahou v létě,“ začal a dodal, že nechápe, proč se na to všechno musí koukat a že více zahalené ženy by vlastně nijak nevadily.

Kolář následně odhalování a zahalování dal do spojení s oddělením církve od státu, což je další hodnota, kterou jsme si podle něj vybojovali. Ekonomičtí migranti podle něj nemají právo si zde cokoliv diktovat a žádat nás o pomoc. „Na druhou stranu, my máme teď možnost si mezi nimi vybrat, koho budeme chtít,“ podotkl.

Závěrečný dotaz diskuse se týkal rozdílů mezi východní a západní Evropou v jejích náhledech na migrační krizi. To je způsobeno v mnohém rozdílnou zkušeností, kterou si východní a západní země Evropy odnesly z událostí dvacátého století. Pehe zároveň připomněl, že vytvořit funkční demokracii je projekt na dlouhou dobu, a máme ještě dlouhou cestu před sebou, obzvlášť tváří v tvář současným krizím.