„Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko, boříte to, co bylo s ohromnými překážkami stavěno po celá léta,“ napsal plukovník Švec v dopise na rozloučenou. Zastřelil se před sto lety na stanici Aksakovo-Belebej poté, co mu jeho vysílení vojáci pod vlivem komunistického agitátora Jana Vodičky vypověděli poslušnost a odmítli splnit rozkaz. Měli vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk-Bugulma, k čemuž se odhodlali až po Švecově sebevraždě.

Boje o Kazaň

Josef Jiří Švec, ostatně jakési „otčestvo“ si ke jménu začalo mnoho legionářů přidávat až po většinou politicky motivovaném přijetí pravoslaví, se narodil v roce 1883 ve vesnici Čenkov u Třeště. Dodnes tam žije několik jeho příbuzných. Stal se učitelem tělocviku a v roce 1911 byl vyslán do Ruska šířit sokolské ideje. Po vypuknutí Velké války se domů nevrátil, ale přihlásil se jako dobrovolník do České družiny organizované v Kyjevě. Nejdříve byl průzkumníkem a pak se zúčastnil všech důležitých legionářských bitev. Zborov, Kazaň, Lipjagy a tak dál.

Na boje o Kazaň vzpomínali mnozí. Čechoslováci ji v srpnu 1918 dobývali tak, že se nejdřív zmocnili nádraží, věznice a pak i pevnosti. Hlavní části města vzali však útokem ruští bílí – kappelovci. Město udrželi pouze měsíc. Bělogvardějcům ubývaly síly a legionářům se nedostávalo posil. V Kazani se ale ctihodní občané chovali, jako by občanská válka neexistovala. Pořádali bály, chodili na dostihy, veselili se. Když se tedy počátkem září 1918 spojili bolševici ze dvou armád, přičemž město bylo stále ostřelováno, obránci z Kazaně vycouvali.

Legionář Adam Kříž, jenž bojoval také u Kazaně, napsal, jak se velitel pravého břehu Volhy Švec pohádal těsně před ústupem s velením levobřežní Kazaně: „Vyčetl jim, že celý měsíc spali, jen demoralizovali vojsko i národ, neboť tehdy, kdy měli usilovně pracovat k uhájení města, dělali si koňské dostihy, debužírovalo se po barech a šantánech a naši hoši umírali v poli v dešti a v blátě za ně... To, co nahonem zmobilizovali, to že je k ničemu, nebezpečná banda daná dohromady, která se pomlátí sama mezi sebou.“

Tragický den

V srpnu 1918 byl Švec povýšen na plukovníka a v polovině října se stal nejen velitelem pluku, ale i celé 1. divize. Pak se po již zmíněném odmítnutí splnit rozkaz ve tři hodiny ráno 25. října 1918 zastřelil. Ve vagónu na stanici Aksakovo-Belebej, která dodnes existuje. Pohřben byl o tři dny později v Čeljabinsku. Při likvidaci hřbitova, na jehož místě dnes stojí obytná čtvrť, se v roce 1933 podařilo sovětskou vládu přesvědčit k vydání ostatků plukovníka Švece do Československa. Ostatky byly exhumovány a přeneseny do Památníku osvobození na Vítkově. Pohřbu se zúčastnilo na dvacet tisíc lidí. Za nacistické okupace byly na příkaz gestapa ostatky umístěny do rodinné hrobky v Třešti.

V knize Čeští legionáři na Sibiři napsal Konstantin Sacharov, vrchní velitel bílé armády z jara 1919, který pak v německém azylu legionáře pomlouval, kudy chodil, toto: „Mezi 50 000 Čechy byl jen jeden jediný muž, který tuto hanbu svých krajanů nemohl přežít. Plukovník Švec, který vedl akci u Kazaně. Ten držel vojáky svého pluku v pořádku nejdéle, ale nakonec mu i oni odepřeli poslušnost. Ještě jednou svolal své muže, pronesl k nim plamenný projev a doslova je prosil, aby přišli konečně k rozumu a nedělali svému národu takovou ostudu. Ani to nepomohlo. Vojáci opustili frontu. Plukovník se vrátil do svého železničního oddílu a střelil si kulku do hlavy. Když jsem byl v Čeljabinsku, byl právě tento čestný muž pohřbíván. Byl smutný, zamlžený podzimní den, z nebe poprchával déšť a celá krajina se zdála ležet v šedi. Nad Švecovým hrobem pronášeli čeští politikové troufalé projevy a snažili se dát najevo smutek a lítost. Jejich povaha a hroší kůže jim nedovolovaly pocítit, že s plukovníkem Švecem spouštějí do země i svoji krátkou slávu, že jsou vlastně jeho vrahy...“ Ostatně velitelé bělogvardějců, kteří sami nebyli schopni nadchnout svá vojska pro boj s rudými, vyčítali legionářům leccos.

„Hodně z věcí, které dnes víme o Švecovi, jsou už jen legendy,“ doplňuje historický publicista Zdeněk Čech. „Fakt je ten, že legie musely být v určitém okamžiku strašně vysílené, protože se po nich chtěl nesmyslný úkol. Měly suplovat vojenské úsilí mohutné mezinárodní koalice, podpořené silou bílých vojsk. Mezinárodní koalice ale neexistovala a bělogvardějci byli důstojníci bez mužstva. Švec byl určitě dobrý důstojník, když se dostal v žebříčku hodností tak vysoko. Měl charisma a vnitřní sílu. Nedovolím si však říct, nakolik bylo jeho oběti třeba, když nakonec naši vojáci bojovali dál. A zdatně.“

• Více ze seriálu České osmičky se Zdeňkem Čechem