O stížnosti na systém úhrad ve zdravotnictví se napsalo již mnohé – jaká je teď aktuálně situace, čekáte pouze na verdikt Ústavního soudu?

To určitě ne. Obrací se na mne mnoho osob z řad pacientů a jejich rodin, ale také lékaři a zdravotní sestry jak z nemocnic, tak soukromých a specializovaných ambulancí a center. Svěřují se mi s konkrétními poznatky i problémy a každodenní realitou, na které si mohu ověřit, že naše stížnost je skutečně na správném místě. Diskriminace zde existuje a je nejvyšší čas ji jednou provždy zastavit. Kromě toho komunikuji s ministrem zdravotnictví formou dopisů a konečně očekávám také oficiální vyjádření vlády k naší ústavní stížnosti, které si Ústavní soud vyžádal již v lednu. A spolu s našimi právními experty jsme upřímně zvědavi na to, čím bude vláda obhajovat ústavnost něčeho tak nespravedlivého, diskriminačního a ekonomicky absurdního, jako je právě systém úhrad, na jehož udržování se Ministerstvo zdravotnictví podílí.

Můžete jen ve stručnosti přiblížit, v čem spočívá hlavní důvod podání ústavní stížnosti?

Úhradová vyhláška rozděluje peníze velmi nerovnoměrně. Systém je pokřivený, což uznalo i samo Ministerstvo zdravotnictví. Je zde 20 let tolerován systém, který výrazně diskriminuje obyvatele malých krajů v poskytování zdravotní péče. Vždyť právě vinou státu a diskriminace úhrad se dostávají nemocnice do existenčních problémů. Jen nemocnice ve Zlínském kraji takto přicházejí o 1,2 mld. Kč ročně. To jsou peníze, které by mohly být investovány do přístrojů, modernizace budov nebo třeba na zdravotnický personál, který je podhodnocený a utíká nám z regionu pryč. V okrajových městech mají navíc pacienti sotva poloviční šanci se dostat například k moderním lékům oproti pacientům v hlavním městě. Nemocnice dostávají za stejný výkon často velmi odlišné prostředky (např. na Zlínsku je to až 3,5x méně) a dvě desítky let se nic nemění. Je tristní, že samo ministerstvo přiznává diskriminaci menších regionů, resp. jejich obyvatel, ale stále nezjednalo nápravu. Nemůžeme přece čekat další dlouhá léta na možnou změnu pravidel, která by jednou provždy ukončila diskriminaci některých regionů – mezitím by také mohla řada menších nemocnic definitivně zaniknout. Jednat je třeba hned a je to ve společném zájmu nás všech. 

Co od stížnosti očekáváte?

Senátoři pouze a zcela logicky očekávají, že podaná ústavní stížnost pomůže rozhýbat MZ ČR, které (snad) urychleně předloží potřebné změny zákonů s cílem narovnat současný stav. Znovu musím zdůraznit, že ústavní stížnost není namířena proti pacientům. Není ale možné respektovat to, že v metropolích se bude kumulovat specializovaná péče a na straně druhé bude k vůli diskriminaci v okrajových částech republiky skomírat péče zdravotní, nebude na platy lékařů, zdravotních sester, nové vybavení, nové přístroje apod. Rozhodně považuji za správné, aby všichni dostávali stejný objem financí za stejnou práci. Proč mají být malé nemocnice touto diskriminací postupně devastovány? 

Ministerstvo zdravotnictví ale tvrdí, že situaci zná a řeší ji, nicméně náhlá změna by mohla způsobit chaos. 

Není přece namístě, aby ministr zdravotnictví místo okamžité nápravy (která navíc měla být zjednána již dávno) nyní strašil chaosem, který by prý nastal v případě, že by Ústavní soud uznal naši stížnost za oprávněnou. Tím spíše, když sám potvrzuje fakt, že Ministerstvo zdravotnictví si je dobře vědomo toho, že zde tato diskriminace existuje. Jsem šokován tím, že tento stav dlouhodobě toleruje a už dávno pro jeho rychlé odstranění něco neudělal. Ucelenou koncepci řešení problému dosud postrádáme. Ani ústavní soudci, ani my senátoři se nechystáme poškodit Českou republiku. Vždyť my jsme také Česká republika. Každý z nás byl ve svém obvodu řádně a přímo zvolen občany a hájíme jejich zájmy – na rozdíl od poradců a lobbistů při MZ, kterým je dovoleno spoluvytvářet úhradovou regulaci, ačkoliv nebyli voleni nikdy nikým a sledují pouze zájmy své. To je nejen v rozporu se základními zásadami právního státu, ale také se zájmem našich voličů na rovné dostupnosti péče, jsou-li pacienty, a na férové podnikatelské prostředí, jsou-li lékaři. 

Co se tedy stane, pokud Ústavní soud rozhodně „ve prospěch“ senátorů?

Pokud se Ústavní soud rozhodne nám vyhovět, bude to především ve prospěch pacientů i zdravotnického personálu. Zakáže nadále rozdávat peníze daňových poplatníků podle nezákonných pravidel a přikáže Ministerstvu zdravotnictví vypracovat v přiměřené lhůtě férovější předpisy. Což by ale ministr podle našeho názoru v mezičase mohl udělat i spontánně, učinit tím naši ústavní stížnost bezpředmětnou, vzít vítr z plachet naší kritice a získat si body u voličů. Bohužel se k tomu podle jeho vyjádření v dopisu hned tak nechystá, současný systém hodlá obhajovat a žádné jiné řešení nepředstavil ani v podobě věcného záměru zákona.

S ministrem tedy konstruktivně nejednáte?

Samozřejmě se o to snažím, není naším cílem vést spor přes Ústavní soud, ale zajistit co možná nejrychlejší cestu k pozitivní změně. Jenže ministr nám zcela nepochopitelně vyčítá, že my senátoři spolu s ústavní stížností nepředkládáme také její řešení. Sám je přitom právníkem, proto by měl znát vymezení rolí moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ústavní soud je oprávněn vyhlášky a zákony rušit, nemůže však tvořit nové, a to spontánně ani na návrh. Proto, ačkoliv jsme s našimi experty o možných legislativních řešeních obšírně diskutovali, je v ústavní stížnosti nepopisujeme. Nepatří tam. Ústavní soud by beztak nebyl oprávněn s politickými návrhy změn jakkoliv pracovat. Tuto práci ministr přece nemůže přehazovat na nás a chtít po nás sepsání reformy, naopak on sám za plnění těchto úkolů odpovídá. Vydávat vyhlášky a připravovat návrhy zákonů je přece jeho práce, za kterou je placen a má k ruce i armádu úředníků! Namísto toho ani skoro v půlce volebního období není předloženo, natož legislativně schváleno, skoro nic. Obrací se snad nyní v bezradnosti na senátory, aby vládli za něj?! 

Jsou senátoři v kritice ministerstva osamoceni?

To rozhodně ne. K naší stížnosti se postupně připojují také jednotlivá města a obce, například Zlín, Uherské Hradiště či Zlínský kraj. Sérii prověrek resortu zdravotnictví provedl i NKÚ. Konstatoval naprostou netransparentnost toho, jak pojišťovny rozdávají peníze poskytovatelům přes tzv. individuální úhradové dodatky, což ostatně napadá i naše stížnost. NKÚ také kritizoval chaos v úhradě zdravotních výkonů, kdy si pojišťovny hradí, co chtějí, bez ohledu na vyhlášku ministerstva o seznamu výkonů, což dopadá negativně právě na pacienty. Jinde NKÚ kritizuje chybějící koncepci sítě fakultních nemocnic, ministerstvo však dosud žádnou takovou koncepci nevypracovalo a miliardové prostředky z úhrad a dotací svým nemocnicím rozděluje bez jasných kritérií. Státní nemocnice dle NKÚ při nákupech ignorují zákon o veřejných zakázkách. Stejně kritický byl NKÚ v nejnovější kontrole dotací do krajského zdravotnictví, ve které ministerstvu vytkl, že do krajů poslalo stovky milionů korun bez koncepce a že MZ vůbec nemá vizi pro regionální zdravotnictví. 

Na druhou stranu ale uznejte, že zásadní změny přece nejdou udělat ze dne na den…

Jenže ono to v tomto případě vypadá, že nejdou udělat ani z roku na rok, či dokonce z desetiletí na desetiletí, a to už je tristní. Ministr se hájí zájmy pojištěnců, ale výsledky jeho práce tomu neodpovídají. Proč například dosud nezařadil do seznamu výkonů operace, které jsou ekonomicky únosné a lidem mohou zachránit zdraví? Jednou z nich je například oční operace, tzv. metoda cross-linking, která může zabránit oslepnutí, lékaři ji jednoznačně doporučují, ale pacienti si ji musejí platit ze svého a soudit se o úhradu s pojišťovnami. O tomto problému ví dlouho, doplnit vyhlášku by ministr mohl jedním tahem pera. On zatím nechává pacienty, aby buď platili ze svého, nebo oslepli. A podobných výkonů je spousta. Vždyť jde o životy a zdraví lidí! Není nutné čekat na to, až to Ústavní soud nařídí. 

Média již mnohokrát zveřejnila případy, kdy se lidé soudí o úhradu léků nebo lékařských zákroků. Není to ale spíše věcí pojišťoven? 

Samozřejmě roli pojišťoven v tomto problému nechci bagatelizovat. Opět je tu ale nezanedbatelná role přístupu resortu k úhradám léků a stanovení jejich podmínek. Řízení o úhradách před Státním ústavem pro kontrolu léčiv se neuvěřitelně vleče, pacienti proto nemají život zachraňující léky uhrazeny a musejí se o ně soudit přes ustanovení zákona o „výjimečné úhradě“. Verdiktu soudu se tak ani nemusí dožít. Jak může ministerstvo tolerovat tyto prodlevy? Copak je mu osud těchto pacientů lhostejný? Neříkáme, že má být hrazeno všechno a pro všechny, víme, že to nejde. Ale proces rozhodování, kdo léčbu získá a kdo ne, musí být férový, musí mít jasná a předvídatelná kritéria. Proč by navíc pacienti neměli mít právo účasti na řízení zdravotních pojišťoven? To přece nelze nahrazovat nějakými netransparentními komisemi při ministerstvu nebo při pojišťovnách. I tohle může ministerstvo zařídit rovnou, bez čekání na kritiku ústavních soudců.

Jak už jste řekl, řešení je především na Ministerstvu zdravotnictví. Vy, senátoři, tedy nyní budete čekat až na návrh ucelené koncepce?

To určitě ne. Chceme na budoucí legislativě pracovat společně. Hlavní díl odpovědnosti leží na ministrovi, nicméně i přesto se hodláme s kolegy senátory napříč politickým spektrem této práce aktivně účastnit. Jako první jsme ministra zdravotnictví pozvali na konferenci v Senátu, kterou hodláme organizovat během jarních měsíců a jejímž cílem může být podrobná prezentace naší ústavní stížnosti i dosavadních kroků či plánů ministerstva. Dále ministra v brzké době osloví členové našeho expertního týmu s žádostmi o podrobné informace o úhradách a regionální dostupnosti zdravotní péče, léčiv a zdravotnických prostředků, aby naše debata mohla probíhat na základě vzájemně verifikovaných dat. Uděláme maximum proto, abychom ministerstvo a především nastavení férových pravidel rozhýbali. A řešit situaci chceme okamžitě. Vždyť nesprávnou alokací zdravotnických rozpočtů jsou každoročně proplýtvány až desítky miliard korun, které by při spravedlivějším rozdělení mohly zajistit občanům více péče a lepší zdraví.