Paní senátorko, jak byste hodnotila výsledek podzimních voleb? O čem podle vás vypovídají?

Slabá účast spoluobčanů v letošních podzimních volbách zřejmě vyplývá z několika faktorů, z nichž rozhodující je atmosféra ve společnosti. Přesně tak, jak to nazýval pan prezident Václav Havel: blbá nálada. Svoji roli sehrálo také pěkné počasí, ale to není zdaleka rozhodujícím faktorem. Povolební vyjednávání přinášejí další zklamání, neboť rozhodující není skutečnost, kdo volby vyhrál, nýbrž to, kdo s kým už se předem anebo dodatečně domluvil, a to bez respektu k vítězi. Mám obavy, že tato skutečnost nahraje těm, kteří například z pouhé recese budou volit nové strany a hnutí, nebo nevýznamná, zatím nezavedená uskupení. Mrzí mě, že na kandidátkách bylo mnoho tzv. nezávislých. Toto označení skrývá mnoho nevyzpytatelného… Osobně se domnívám, že nezávislý nemůže být nikdo. Toto vše může v dalších volbách přinést mnohé nesnáze a překvapení.

Tradičně jsou u nás ve volbách úspěšní zejména lékaři a i vy sama jste původním povoláním lékařka. Čím si vysvětlujete, že se těší u voličů takové oblibě a hlavně, že mají chuť kandidovat? Přeci jen funkce politika, na rozdíl od lékaře, je u nás dosti nepopulárním povoláním. A nelitujete někdy svého rozhodnutí kandidovat?

V tom vám dávám za pravdu. Povolání lékaře je v různých průzkumech veřejného mínění umístěno na prvních místech v oblibě. Každý z nás si bezděčně uvědomuje, že jde o člověka, který musel absolvovat náročné studium, což vyžaduje jistý soubor osobních vlastností, především pevnou vůli, trpělivost, ctižádostivost atd., atd. Teprve samotná praxe prověří, jaké má tento člověk vědomosti, ale především – jak umí jednat s pacienty a jejich bližními, a to i v relativně nestřežených nebo mimořádných situacích. Proto občany napadne, že to by mohl být ten pravý politik, který by je dokázal zastupovat v jejich přáních a zájmech. Je samozřejmé, že dotyčný navrhovaný musí mít chuť „do toho jít“… Dle mých zkušeností je takových lidí v politice třeba. Při tvorbě zákonů se totiž vyskytují problémy, které vyžadují odbornost ze všeho nejvíc. A pokud by tam lékař nebyl, může dojít k mylným formulacím, které by mohly mít fatální vyústění.

Osobně se v Poslanecké sněmovně i v Senátu cítím dobře. Jde o to, aby se člověk choval přirozeně, slušně a přesto otevřeně. Tak získá oblibu u kolegů politiků a hlavně u zaměstnanců Parlamentu. A máte pravdu: lékař tím spíše…

Do senátorských lavic usedáte od roku 2012. Než jste se stala senátorkou, prošla jste si řadou politických funkcí. Působila jste jako poslankyně, ministryně či jako hejtmanka Plzeňského kraje. Která z nich vás osobně bavila nejvíce a která je z nich nejnáročnější, pokud se to tak dá říci?

Z vyjmenovaných funkcí mě bavily všechny. Každá jinak. Na některých tzv. postech „více fouká“, neboť jsou relativně vysoko. I s tím je nutno počítat a kontrolovat sám sebe nepřetržitě. Ale když zjišťuji, že mě z minulých působišť pozdravuje plno spolupracovníků, vzpomínají, píší nebo přicházejí s prosbou o pomoc – to mě hřeje u srdce. Příklad: Nedávno jsem se po dlouhé době potkala s řidičem z jednoho z vysokých úřadů, kde jsem působila, a on mi praví: „Kdypak se už vrátíte?“ To hovoří za vše. Přízeň, náklonnost či vděk spolupracovníků, ale i jakýchkoliv spoluobčanů, pacientů, sousedů, známých, byla a je pro mne tou největší odměnou a poctou. Pokud bych měla označit funkce nejnáročnější, pak je to nepochybně Ministerstvo zdravotnictví v roli ministryně a dále pak funkce hejtmanky. Díky posledně jmenované jsem vyrobila spíše žertem parafrázi na slavný výrok kolem kněžny Libuše: Běda ženě, která mužům vládne…

V Senátu jste nyní členkou výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Jak byste řešila problematiku sociálního bydlení? A domníváte se, že se v nejbližší době podaří schválit potřebný zákon? Podle poslankyně Jitky Chalánkové, jež na zákonu pracuje, je jeho schválení v nedohlednu, přičemž otálení přijetí zákona kritizuje i prezident.

Nejde o úkol jednoduchý, ale chce urychlené řešení. Bylo by třeba se rozhlédnout, jak tento úkol řeší na západ od nás, kde je kapitalistická společnost zabydlena již daleko dříve.

Osobně se více než rok zabývám problematikou tzv. mezigeneračních domů. Zpočátku jsem myslela, že jde o utopii, ale z tohoto omylu mě vyvedl jeden náš mladý sociální demokrat. Má příbuzné v Bavorsku a tam tato zařízení začali budovat od roku 2005. Nyní je jich v sousední SRN již kolem 400! U nás by šla zařídit relativně lehce, a to navázáním zájmové činnosti seniorů na již existující např. střediska pro volný čas dětí a mládeže. Tam by se kloubily zájmy nejen mladých a progresívních jedinců, ale i těch starších a moudrých. Z těchto společných zájmových činností by vznikala mnohá přátelství, stavěná na dobrovolnosti… Jsem přesvědčena, že by pak osamělý senior přivítal do podnájmu svého mladého kamaráda, který by mu poskytnul pomoc, zaplatil polovinu nájmu… A na oplátku by senior vedl tuto skoro společnou domácnost anebo radostně očekával příchod svého kamaráda denně odpoledne, aby si jen tak popovídali... Myslím tím hlavně na děti z dětských domovů, které po dovršení 18. roku věku často nevědí kudy kam… Parlamentní institut mi na požádání promptně sehnal něco z praxe v SRN, kam se chceme se skupinou zájemců brzy vydat. Šlo by tedy o podskupinu sociálního bydlení…