Zákon o trvalém usídlení kočujících osob přijal tehdejší parlament, v dané době nazývaný Národní shromáždění, dne 17. října 1958. Platit začal už 11. listopadu. Za porušení zákazu kočování stanovoval sankci 6 měsíců až 3 roky vězení.

„Bylo to, jako když zavřete ptáka do klece a nemůže ven," posteskla si serveru 74letá Ludmila Lakatošová ohledně zákazu kočování, který začal být uplatňován vůči její rodině v roce 1959. Mladí koně kočovníků tehdy skončili v zemědělských družstvech, starší na jatkách.

 „Byl to čundrácký život. Jezdili jsme Morava, Slovensko, Čechy, Plzeň, Karlovy Vary, všude. I v Praze u mostu Barikádníků jsme stávali. Měli jsme maringotky a takové valníky," popsal kočovný život Romů nyní 84letý Silvestr Lakatoš.

Lakatošová přiznává, že sama v době kočování musela kvůli hladu krást slepice a brambory.

I po zákazu bydleli Romové nějaký čas v maringotkách

„Protože nebyl dostatek bytů, bývalí kočovníci často bydleli ještě dva až tři roky v maringotkách na špalcích," cituje server historičku Ninu Pavelčíkovou z Ostravské univerzity, která se zaměřuje na poválečnou historii Romů.

Nicméně zákaz se dotkl jen menšiny Romů. Před zákazem totiž na českém území kočovala už jen maximálně desetina z nich. „Z výsledků soupisu lze velmi zhruba odhadnout, že počet kočujících olašských Romů v Československu se mohl pohybovat mezi 5 až 10 tisíci osob," tvrdí Pavelčíková.

Kočování výrazně omezil už v roce 1927 zákon o potulných cikánech.

Server připomíná, že zákon zakazující kočování byl zrušen až v březnu 1998, paradoxně na návrh komunistických poslanců Miroslava Grebeníčka a Zuzky Rujbrové. Jenže dnes už prý život na cestách české Romy neláká. „Co bychom dělali ve valníku? Kde by se vařilo a koupalo? Kde by se koukalo na televizi?,“ cituje server závěrem dceru Lakatošových.