Musíme, říká pan Hokovský, ředitel think tanku Evropské hodnoty, chránit veřejnost před falešnými informacemi a dezinformacemi a před „nesprávnými názory“. 

Prý je budeme chránit tím, že ty „nesprávné názory“ a „dezinformační kampaně“ bude nové ministerstvo pravdy rychle odhalovat a bude vzniklou situaci, stav ohrožení, řešit jen vydáváním informací správných. 

Vůbec to nebude cenzura, jen jakási kancelář na uvádění věcí na pravou míru, jako vystřižená ze Saturnina. 

Má to nejednu vadu. 

Tou hlavní je již to, že si kdosi, v tomto případě nový odbor na Ministerstvu vnitra, dělá nároky na klasifikaci názorů, na vyhodnocování jejich „správnosti“. Jednou z věcí, které považuji za správné a potřebné, jednou z věcí, kterými se liší diktatura od demokracie, a jednou z věcí, které jsou chráněny naší Ústavou, je svoboda přesvědčení, svoboda projevu a svoboda tisku. Jediným arbitrem přijatelnosti názoru v tomto ústavním rámci je občan, čtenář, divák, posluchač a to, zda zprávu či komentářem vyjádřený názor přijímá za svůj. Pokud, jak říká vedení nového úřadu, musíme být chráněni před nebezpečím, jako jsou šíření poplašných zpráv nebo snad i výzvy k páchání trestných činů nebo výzvy k diskriminaci, ať už na základě rasy, přesvědčení, nebo pohlaví a sexuální orientace, je ten úřad zbytečný; před šířením takových zpráv je veřejnost již dnes chráněna trestním zákonem. 

Pokud se jedná o interpretaci informace, žádná taková ochrana nemůže existovat; dokonce i mezi demokratickými a legitimními stranami, dokonce i mezi vládními politickými stranami existují na různé události, informace a zprávy různé názory, nemluvě o tom, že i uvnitř těchto politických stran je mnoho jedinců, jejichž názor na partikulární událost se od názorů jejich stran podstatně liší, a mezi politicky neorganizovanou veřejností se o jednotě názoru dá hovořit jen velmi vzácně, jen v těch nejvypjatějších a nejzávažnějších situacích, a ani tam není úplná. 

Liší se například pohled na církevní restituce, dokonce mezi vládními stranami. Který názor je správný? Na každou událost mají legitimní politické strany svůj legitimní názor a svou vlastní propagandou se pro něj snaží získat podporu veřejnosti. 

Všichni považují za správný ten svůj názor. Což je legitimní a je dobře, že jim to Ústava dovoluje. Nechceme diktaturu, nechceme, aby celá společnost musela mít jen jeden povinný názor, který je dán jakýmsi ministerstvem nebo vládnoucí stranou. Některý může aktuálně převládat, a může být dokonce vyjádřen ve formě zákona, což neznamená, že musí přestat diskuze a všichni jej musí přijmout za svůj. Všichni musí zákon respektovat, ale nemusí s ním ani po jeho přijetí, pokud jej sami nepovažují za správný, souhlasit a mohou volat po jeho změně, samozřejmě demokratickou cestou. 

Nikdo, ani nějaký „think-tank“ a tím méně vláda, nemá právo svůj názor či svou interpretaci události považovat za jediný legitimní, nebo dokonce za jediný správný; a nikdo nemá právo rozhodovat, zda mají být jiné názory úředně prohlášeny za nesprávné a nelegitimní, a cenzurovat je. Pravda není vždy absolutní a není vždy jen jedna. Na vyvracení nepravd a falešných informací nepotřebujeme státní úřad, naopak, potřebujeme k tomu svobodu informací, projevu a tisku. 

Potřebujeme právo takovou informaci svobodně označit za falešnou, i když vyhovuje mocným, potřebujeme právo takový názor vyvracet a přesvědčovat veřejnost o jeho nesprávnosti. 

Právo na disent musí mít každý legitimní názor. Povinnost vyhodnocovat nepřátelské aktivity a kampaně mají tajné služby. Odhalovat šíření poplašných a jiných nelegálních informací je v gesci orgánů činných v trestním řízení. 

A samozřejmě by to mělo být i náplní práce médií. To, že tomu tak není, je můj názor a mám na něj právo. 

Zatím. 

Nový úřad je při nejlepším duplicitní a v nejhorším případě je sám přímým ohrožením demokracie. V každém případě není jeho činnost ničím jiným než cenzurou. 

Nepotřebujeme další duplicitní úřad, a už vůbec nepotřebujeme cenzuru a diktaturu jednoho názoru a jedné ideologie. 

Před dezinformacemi se nedokázal ochránit ani ten think tank, který dodal Ministerstvu vnitra zprávu či studii, na základě které se ministr rozhodl zřídit nový úřad pro uvádění věcí na pravou míru.
A tak by se prvním případem, který bude napravovat, mohl stát právě případ duchovního otce té nové instituce.

Jak se zdá, pan Janda se sekl a šíří dezinformaci o prezidentech USA a Ruska. Není zaujatý pro jednu stranu, jak jej zlé jazyky pomlouvají. Klidně píše pochybné zprávy i objektivně a nestranně.

Provinili se, jak oznámil, Trump i Putin, jak uvedla neomylná CNN a The Washington Post, podle nichž se v Praze na přelomu srpna a září sešel Trumpův emisar, právník Michael Cohen, a Putinův muž, zástupce ředitele Ruského centra vědy a kultury Oleg Soloduchin. 

Jakub Janda té zprávě uvěřil. Jak sám říká, uvěřil proto, že zdroj té zprávy, CNN, považuje za mnohokrát prověřený a důvěryhodný. CNN ale není původním zdrojem. Původní autor, jakýsi nejmenovaný britský zpravodajský důstojník, kamsi zmizel. Americký tisk dnes celou zprávu zpochybňuje právě proto, že obsahuje samé „údajně, možná a pravděpodobně“, ale také „podle zdrojů, které si přejí zůstat anonymní“.

Český tisk přinesl informaci, že pan Cohen, pokud v Praze vůbec byl, není zanesen v záznamech pasové kontroly.
Mohl možná přijet do Prahy z nějaké země Schengenu autem, vlakem, nebo na kole a pak by u nás žádný záznam nebyl. Na kole ale nemohl přejet Atlantik, a tak by měl být zanesen v seznamu nějaké letecké společnosti, což by americká media pravděpodobně vypátrala.
 
Jakub Janda nepochyboval – a tím chyboval; porušil vlastní pravidlo, spolehl se na „údajný“ a anonymní zdroj, neověřil si pravost informace a víme jen to, že ty pochyby, které měl cítit před tím, než zprávu přinesl a komentoval, má až dnes, kdy se na ně odvolává: Údajne se to stalo, uvidíme.

Zatím vidíme jen to, že před dezinformací nás neochrání žádný úřad a před falešnou zprávou, jejímž cílem je někoho poškodit, v tomto případě kromě Putina, u něhož to nevadí – a jeden pražský think tank si na tom postavil živnost – tato dezinformace poškozuje i zvoleného prezidenta jedné naší spřátelené velmoci, což by mělo stačit k tomu, aby se jí věnovali chovanci nového úřadu.
 
Samozřejmě by nešlo o cenzuru, jen by měli rychle a objektivně zjistit a zveřejnit, jak to ve skutečnosti bylo, protože to je, jak říkají, jejich primárním posláním.