Ze srpnového průzkumu společnosti Kantar CZ, který zveřejnila Česká televize, vyplývá, že by se komunisté nedostali do Sněmovny. Historicky poprvé spadla KSČM pod pětiprocentní hranici, z průzkumu vyšla s podporou pouhých 4,5 procenta voličů. Předseda Vojtěch Filip ho považuje za nedůvěryhodný, jste s ním zajedno?

Kantar má nelásku k levici skutečně v rodokmenu. Tou samou averzí však trpí i jeho konkurenti. Jednou jim preference KSČM vycházejí ještě níž, než to je po pravdě. Jindy je naopak šroubují o kousek výš. Aby tím větší šok nadělil skutečný výsledek. Jak je to tentokrát, nechci spekulovat. To, že se propadáme tam, kde by nám v parlamentu zbylo jen bidýlko pro veřejnost, je mimo pochybnost. Strkat hlavu do pískoviště je samozřejmě pohodlnější. Pštrosí taktika nás však nespasí.

Kdo kandidoval na našem posledním sjezdu, směl delegáty oslovit i pár dní předem písemně. Součástí mé prezentace byla i příloha, mapující křivku našich volebních výsledků. Počítač umí podobné trendy „projektovat\“ i do budoucna. Sám, aniž se mu jakkoli „vede ruka“. Má příloha obsahovala i to. Tedy výhled, kam to povede, bude-li akutní změna zablokována i teď. Náš propad tam, kde to vidí dnešní průzkumy veřejného mínění, trefil počítač téměř navlas přesně. Tehdy v tom leckdo hledal zlou vůli. Ne-li i ještě horší pohnutky.    

Ať už průzkumu věříme, nebo ne, jisté je, že ve volbách v roce 2013 měla KSČM ještě podporu 14,91 procent voličů, v roce 2017 už jen 7,76 procenta, takže trend útěku voličů od vaší strany je nezpochybnitelný. Čím jste si tu téměř polovinu nejspíš odradili?

Z kopce to jde už zhruba patnáct let. Výsledek z roku 2013 je jedinou výjimkou. Spadl nám do klína díky „škrtformám“, jimiž se „řešila“ ekonomická krize. I díky nevídanému bengálu, v nějž se změnila politická poprava tehdejšího premiéra. Byla to „spojenecká“ vendeta. Nečas si troufl připustit, že by se nové jaderné bloky nemusely kupovat od Velkého bráchy. A tedy za cenu stovek miliard navíc, „rozepsaných“ pak v ceně elektřiny i každé samoživitelce. Právě to se však před voliči tutlá dodnes.  

Pomine-li se tato epizoda, jde o trend, jenž navíc nabírá i tempo. Pod 10 procent jsme se propadli teprve předloni. Poprvé za skoro 96 let. Letos do EP to bylo už jen lehce přes 6 procent. Že je to cesta do pekel, pochopí i politický amatér. Parta, do níž patřím, prosazovala změnu už na IX. sjezdu v květnu 2016. Prohráli jsme jen „o prsa“. Na posledním sjezdu loni v dubnu to bylo už jen o vlásek. Patent na rozum nemáme. Skutečnou změnu však nikdo jiný nenavrhuje. A nám, kdo to děláme, se za to pálí Kainova znamení. Už nejen nepřejících kverulantů, ale i „rozbíječů“ a „rozvracečů“. Ba ještě hrůzostrašnějších zjevení z hororů, o nichž se mělo za to, že už zůstanou v hrobě. A dokonce i nactiutrhačných narážek, že právě nás, kdo do toho jdeme gratis, prý platí jakési temné síly.  

Tím, kdo má čisté svědomí, jsme přitom právě my. To nám, a ne hlavám s pískovišti, dává vývoj za pravdu stále víc. Odkdy je úkolem strany našeho ražení – „poctivá správa“ kapitalismu, mám-li citovat svého rivala už na sjezdu před třemi roky? Degradace na „připomínkové místo“, vychytávající blechy z panských lejster? Komu z těch, s nimiž se poměry nemazlí, učarují kloťáky úředního šimla? Lidé v nás přestali vidět alternativu. Kritické nálady nám ukazují záda. Za „součást establishmentu“ nás má i stále víc těch, pro něž jsme bývali radikální „až příliš“. Srovnání nemají ani dva jiné rekordy. Pohádat jsme se dokázali i dřív. Teď se však ani stovky komunistů netají, že dali poprvé hlas některé z jiných kandidátek, a ne své vlastní. Jiní se na ně dokonce nechali zapsat. Klidně i za cenu vyloučení ze strany. Že by je za to odměnil europoslanecký příjem, nesnil jediný z nich. Nechat to dojít až sem je recept na politické harakiri. Parta, k níž patřím, sebevražedné choutky nemá. My chceme levici polít živou vodou. A s ní i vše, co dokáže jen s mnohem širšími spojenci.