Změna klimatu – to je sousloví, které dnes představuje už jakousi celospolečenskou mantru. U některých spouští zcela neovladatelné emoce strachu z budoucnosti, ti ostatní se v této souvislosti vyznačují naopak naprostou netečností. Jaký je názor a pohled odborníka?

S jistotou můžeme říci, že klimatická změna se neprojeví v jednotlivých letech. Jde o trend v horizontu 30–50 let. Přesto proběhne. Nejsou to žádné výmysly. Od roku 1975 pozorujeme výrazný nárůst teploty vzduchu, a to v globálním měřítku. Mění se i další klimatické prvky – a za to necelé půlstoletí daleko více, než tomu bylo v posledních 200 letech!

Z hlediska jakési environmentální psychologie a ekologie už jsou patrné například deprese, zvláště u mladých lidí mezi 18 a 21 lety, což tady dřív nebývalo. Ti lidé jsou zkrátka zklamaní z vývoje světa a obávají se ho. Říká se tomu environmentální smutek. Necítíte v tom jistý mondénní podtón? Nejsou to jen módní aktivity pro bohaté dětičky z amerických univerzit, které se stále proti něčemu vyhraňují a za něco a proti něčemu bojují?

Na to je těžké odpovědět. Ale uvědomme si, že současná starší generace, ke které se už počítám i já, těžila z bezproblémového využívání bohatých zdrojů na naší Zemi, a především z laciné energie – a vybudovali jsme si poměrně solidní životní úroveň. Zejména ve vyspělých zemích. Ale teď se podívejte právě na dnešní mladou generaci, dejme tomu mezi 15–25 lety, která ví, že na tomto světě velmi pravděpodobně bude dalších 50, ale třeba i 70 let, ovšem ten svět jim už zdaleka nenabídne co nám – tedy pokud jde o oblast klimatu a životního prostředí. Naší generace už se žádné katastrofické scénáře nedotknou, když počítám, že tu můžeme pobýt nějakých 20 let.

Má to ale výhodu. Nemáte deprese, neznáte environmentální smutek... (smích)

Ano, ano, v tom máte samozřejmě pravdu. My jsme opravdu prožili život v relativní hojnosti, ale docela chápu, že ta nejmladší generace – pokud zjistí, co ji pravděpodobně čeká, to znamená, jestliže si přečte alespoň něco z těch předpokládaných scénářů o změnách klimatu, ale také o devastaci životního prostředí nebo vyčerpání zdrojů energie, zejména nerostných surovin – tak se není čemu divit, že může vcelku pochopitelně podlehnout pocitu smutku a třeba i depresi.

Minulý rok byl bezpochyby rokem boje aktivistky Grety Thunbergové proti globálnímu oteplování. Její cíle do značné míry adoptovala i nová Evropská komise. Máte z toho radost? Jak vnímáte fenomén zvaný Greta?

Víte, já pracuji na problémech klimatické změny už dobrých 30 let, byl jsem předsedou Slovenského národního klimatického programu a také předsedou
Československého klimatického programu. Publikovali jsme stovky a stovky studií, které jsme prezentovali na bezpočtu konferencí, ale nepodařilo se nám dostatečně přesvědčit širší veřejnost, že změny v souvislosti s měnícím se klimatem jsou zkrátka nevyhnutelné a potřebné.

A teď se přesně tohle podařilo právě Gretě Thunbergové!

Samozřejmě že je to pro nás vědce trochu překvapivé, protože tahle školačka je jednoduše amatérka, a proto vcelku logicky produkuje ve svých vystoupeních i řadu chyb. Ale přesto jí nelze upřít, že dokázala zaujmout a sjednotit mladé lidi skoro na celé zemi, kteří si teď uvědomují, že klimatická změna je skutečně celosvětový problém, který je zapotřebí řešit.

Pane profesore, stále se hovoří o globálním oteplování, nicméně já jsem před několika týdny zaregistroval zprávu, která to všechno tak trochu staví na hlavu – a sice že v roce 2030 k nám dorazí tzv. malá doba ledová, která už v historii přinesla poměrně výrazné snížení teplot. Jde o to, nakolik vážně máme takovéto informace brát…

O malé době ledové se mluví už asi 20 let – od té doby, co se ukázalo, že sluneční záření a aktivita slunce slábnou. Někteří „klimaskeptici“ proto po celá ta dvě desetiletí očekávají, že nastane snížení teplot, a problém s oteplováním se tím vyřeší. Nic takového se ale zatím nestalo.

Myslím, že postačí říct, že uplynulých šest let bylo nejteplejších šest let v historii meteorologických pozorování na celém světě! To znamená, že koncentrace skleníkových plynů v atmosféře daleko převýšila ten efekt snížené sluneční aktivity. A je téměř jisté, že do roku 2030, ale ani v dalších letech se na tom vůbec nic nezmění.

Jak se podle vás změnil způsob vnímání problémů životního prostředí za těch uplynulých 30 let svobody a demokracie?

Určitě je výhodou ten široký přístup k informacím, které dnes nabízí internet. Bohužel zdaleka ne všechny tyto zprávy jsou fyzikálně a vědecky korektní. Máme tu často informace, jež jsou doslova konspirační, zkreslující a zavádějící. A šíří se rychlostí blesku po celém světě. A jak tak sleduji, tak stejné je to i v České republice a…

Promiňte, pane profesore, ale můžete být poněkud konkrétnější?

Tak já sleduji některá česká média, například server Neviditelný pes, a vidím, že ty diskuse čtenářů tam jsou plné nepodložených argumentů. Celý problém je v tom, že ti lidé si většinou myslí, že je jenom strašíme, že to přece není až tak zlé a že můžeme klidně dál nerušeně pokračovat ve využívání zdrojů, dále vypouštět ty skleníkové plyny do atmosféry a porušovat ekosystém. A těžko jim to vyvrátíte, protože pro každého člověka je metou číslo jedna růst životní úrovně – a pak teprve následuje to ostatní.

Pane profesore, tady se neustále objevují katastrofické vize a prognózy, jak ta změna klimatu ovlivní Afriku, zejména ve vztahu k tamním obyvatelům. A Evropa se bude muset připravit na exodus až jednoho sta milionů Afričanů. Co si o tom myslíte vy?

No že to je opravdu velmi optimistický odhad! Protože jenom 100 milionů – to nějak nekoresponduje s těmi celkovými čísly. Posuďte sami. Když se podíváme do historie, tak zjistíme, že v roce 1950 žilo v Africe 259 milionů lidí. V současnosti už je to zhruba 1 miliarda 400 milionů lidí a do konce tohoto století to mají být 4 miliardy a 200 milionů lidí! A už teď je jasné, že Afrika v žádném případě nebude schopna takové množství lidí uživit. Paradoxně právě Afričani v žádném případě nemůžou za to, že probíhá globální změna klimatu. Vždyť jejich emise skleníkových plynů do atmosféry byly a jsou v podstatě minimální.

Ale v zásadě potvrzuji tu vaši zprávu, že nás nevyhnutelně čeká velký exodus lidí z afrického kontinentu. Musíme počítat s tím, že pracovní místa a vysoká životní úroveň je budou lákat, aby se stěhovali sem do Evropy nebo do Severní Ameriky. A to samé v menším měřítku bude platit i o imigrantech z Asie či Latinské Ameriky.

Pane profesore, já teď malinko změním téma a vrátím se do roku 1993. Když tehdy došlo k rozdělení Československa, tak vám bylo nějakých 40 nebo 45 let, jak jste to vnímal a jak to vidíte dnes?

Tak já jsem žil určitou dobu v Praze a s českými kolegy jsem měl a mám skvělé vztahy. Proto se mě zpočátku rozdělení federace velmi citlivě dotklo jako něco jednoznačně negativního. Ale s odstupem času lze podle mě říct, že to byl vlastně dobrý krok, protože ty vztahy mezi oběma národy se ještě zlepšily – a troufám si tvrdit, že jsou skutečně nejlepší a nejpřátelštější v rámci celé Evropy!

Já ještě závěrem zabrousím trochu do politiky. Nechybí vám na Slovensku obdobná politická strana, jako jsou rakouští Zelení, která by měla ve svém programu primárně právě ekologické záležitosti?

Tak samozřejmě že ta situace je u nás jiná než v Rakousku, ostatně jako u vás. Ty ekologické či environmentální prvky a témata obsahují ale programy některých politických stran – a s nimi také jako experti rádi spolupracujeme, jsme-li o to požádáni. Ale pak jsou tu další strany, které ten problém změny klimatu řeší prostě tím, že ho ignorují. Nechci je jmenovat, protože teď těsně před volbami by to byla reklama – a i ta negativní, jak víme, funguje.

Ale abych to shrnul: takovou stranu jako v Rakousku skutečně nemáme, ale jednotlivé politické strany mají natolik bohatý ekologický a environmentální či ochranářský program, že to tu jednu stranu vlastně zcela vyváží.

Pane profesore, poslední a trochu ožehavá otázka – jak nyní, deset dní před parlamentními volbami, vnímáte dramatický nárůst preferencí kontroverzní politické strany Mariána Kotleby, která je velmi často označována za fašistickou, populistickou či extremistickou?

Je to smutná záležitost, ale nejde jen o Slovensko a kotlebovce. Vidíme to dnes v celé Evropě, jak rostou preference krajně pravicových politických stran. A do určité míry je to odraz špatné politiky těch ostatních demokratických stran, které se nedostatečně věnují řešení některých citlivých problémů a neumějí v tomto směru komunikovat ani se svými voliči. Je to škoda.

Standardní politické strany by se podle mě měly víc starat o to, co lidi opravdu trápí, a začít nejen vysvětlovat a komunikovat, ale také a především tyto problémy řešit.

Rozhovor vedl Tomáš Procházka.