Ke kauze nejmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí se vyjádřil bývalý senátor ČSSD, Jiří Dienstbier. A vůči Zemanovi nepříliš lichotivě. „Prezident Zeman se chová k ústavě ČR jako šmejd,“ říká. Podle Dienstbiera Zemanovo „pohrdání Ústavou“ není překvapující. „Nová bude zřejmě snaha premiéra ústavnost bránit u Ústavního soudu kompetenční žalobou, byť polovičatá, neboť napřed vyhoví neoprávněnému požadavku prezidenta na pověření jiného člena vlády a teprve poté znovu navrhne jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí,“ míní bývalý senátor.

Dodejme, že v pátek byl zvolen předsedou sociální demokracie starosta Michal Šmarda, kterého Miloš Zeman odmítl jmenovat ministrem kultury a Andrej Babiš kvůli němu kompetenční žalobu podávat nehodlal. A tak se ministrem kultury nakonec stal Lubomír Zaorálek. Dienstbierova slova tedy přicházejí poté, co je téměř jisté, že v novém vedení ČSSD s nimi nikdo velký problém mít nebude.

Co se týče ČSSD, její stav a výsledky Dienstbier komentoval už pár dní po volbách. „Různé vypečené stranické konzervy s prošlou dobou použitelnosti opět vytrubují do světa, že za propad ČSSD může přehnaný liberalismus, orientace na městské liberály apod. Směšné po čistě konzervativní strategii dosavadního vedení strany. Zřejmě chtějí pokračovat v tom, co socdem přineslo tak ‚skvělý úspěch‘ ve volbách,“ napsal bývalý senátor.

V názoru na Miloše Zemana se tedy se Dienstbier od minulého vedení ČSSD odlišuje. Ne však pokud jde o očkování. „Chování neočkovaných, kterým nebrání v očkování zdravotní stav, není uplatnění svobody ale bezohledné sobectví. Důsledek je omezení svobody všech ostatních, někdy vážné ohrožení zdraví nebo dokonce smrt i těch, kteří se chovají odpovědně a ohleduplně k ostatním,“ prohlásil na konci listopadu.

Exsenátor by chtěl očkování povinné. „Podle expertů pouze téměř plná proočkovanost předejde dalším hrozivým vlnám nemoci, omezování svobod, zbytečnému umírání, dlouhodobým zdravotním důsledkům, ztrátě živobytí, mnohamiliardovým ztrátám a nákladům. Za polovičaté řešení vláda zaplatí stejnou politickou cenu v odporu antivaxerů bez plnohodnotného řešení,“ mínil.

A načrtl, jak by stát mohl k vakcinaci lidi donutit: „Stát přitom může použít řadu nástrojů, nemusí jít jen o pokutu. Je možné stanovit např. povinnost zaměstnavatelů v práci, kde dochází ke kontaktu lidí, kontrolovat očkování a neočkované poslat domů bez nároku na mzdu, ztrátu nároku na covidovou podporu státu pro ty, kteří povinnosti související (nejen) s očkováním nedodržují, v krajním případě i možnost zdravotních pojišťoven vymáhat úhradu nákladů za léčení neočkovaných. Když dobrovolnost a rozum bohužel zjevně nefungují, povinnost a sankce jsou cesta.“