Jeho život výrazně ovlivnily dva historické mezníky našich novodobých dějin. V roce 1968 jako mladý kantor byl nadšeným dubčekovcem, za což byl za normalizace na počátku sedmdesátých let náležitě odměněn. I když je přesvědčením socialista, soudem byl označen za antisocialistický živel. A ze školství putoval na téměř dvě desítky let do kamenolomu.

Zde strávil i listopad 1989. Díky němu se však mohl opět navrátit do školství a v roce 1996 se stal prvním jabloneckým senátorem v oranžových barvách. Jeho ideálem polistopadového vývoje byl demokratický socialismus.

Nakonec však převážil jiný model poněkud drsnějšího kapitalismu, který Vízek označuje za gangsterský. „Bohatí lidé bohatnou, chudí chudnou. Stále více lidí obrací v kapse každou korunu, zvláště rodiny s dětmi, invalidé a senioři. Kdo z nás si myslel, že budeme mít 24 let po listopadu 1989 takovéto problémy?“ ptá se.

Naším ideálem byl demokratický socialismus. Jako ve Švédsku

Z manuální dřiny v kamenolomu ho začátkem roku 1990 vysvobodily petice jeho bývalých kolegů učitelů. „Stal jsem se předsedou Klubu Obroda v Jablonci a od ledna 1990 jsem se zapojoval do různých jednání u kulatého stolu,“ vzpomíná Vízek. V Obrodě se sešli lidé vyhození po roce 1968 ze svých původních profesí a živící se poté „lopatou“.

„Už za vlády komunistického režimu jsme byli považovaní za nepřátele. Zastávali jsme názor, že socialismus, demokracie a svoboda nejdou oddělit. Pokud se tak stane, nelze o socialismu mluvit. Ten existoval ve Švédsku, ale ne u nás,“ vysvětluje a připomíná, že největší hrozbou komunistů byli v historii vždy nejvíce právě sociální demokraté.

Zvítězil salonní ekonomismus, který dával přednost bankovním spekulacím a manipulacím

Jablonecký levicový politik si po listopadu 1989 přál, abychom šli vývojem demokratického socialismu švédského typu. Podporoval ekonomy typu Věnka Šilhána, Vrby či Grégra. „Měli zkušenosti s výrobou, s vedením fabriky,“ konstatuje. Tento ekonomický proud však převálcovali klausovci. „Václav Klaus se obklopil mnohými bývalými komunisty jako Kočárník, Dyba či Tříska. Nevyčítám jim ani tak, že kvůli kariéře za Husákova režimu do komunistické strany vstoupili. Ne všichni jsou takoví blázni, aby šli do kamenolomu či kotelny,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz.