Dnes víme, že hrozící mezinárodní skandál pak vyřešila naše StB „výrobou“ politických vězňů z řad svých občanů. Úkolem nápravně pracovních táborů tedy nebylo napravit trestance za spáchané činy, pokud k nějakým vůbec skutečně došlo, ale zlikvidovat nezaměstnanost a dodat levné otrocké horníky. Na akci pořádané muzeem k tomu promluvil i divák, jehož děda zažil nucenou práci v dolech kvůli krávě. „Byl jsem první, komu to před dvěma lety odtajnili,“ zmínil. Už patnáct let jsou totiž svazky StB zpřístupněné všem.

Přesto muzejník z Karlových Varů ukázal mnohé, co je raritou: například foto někdejšího lágru na místě, kde dnes stojí chalupy. „Vznikly záhy po demolici tábora Rovnost. Pravdou je, že vzhledem ke stupni utajení tehdy lidé ani nemuseli vědět, na jakém pozemku si staví chatu,“ podotkl.

Důkaz, jak důležitá je svoboda…

Vybrané útěky z jáchymovských uranových dolů, jak se přednáška jmenovala, odtajnila mnohé příběhy, které Karlovarák prozkoumává jako jeden z prvních.

Historik vyprávěl detaily k útěkům jak jedinců, tak i skupin. Přiblížil pokusy plánované, ale i ty vzniklé z momentální příležitosti, která se naskytla. Vybral jednak „akce“ úspěšné, ale i ty, které skončily nezdarem v různých podobách. Ne všude se konce příběhu vůbec dopátral. U některých odvážlivců, kterým se zjevně nakonec podařilo ilegálně překročit hranice země, se možná nikdy o jejich dalších osudech nedozvíme. „Když je někdo zavřený, stále touží po svobodě. To je v lidské povaze. Je jedno, jestli to byli Češi, nebo Němci,“ naráží trochu na stále rozjitřené dozvuky česko-německých vztahů v oblasti zvané „Sudety“.

Jáchymovsko bylo peklem jak pro Němce, tak pro Čechy: V uranových dolech totiž nedobrovolně dobývali smolinec nejdříve němečtí obyvatelé, kteří byli vyjmuti z „odsunu“ ze Sudet. Když se ani těchto horníků nedostávalo, nasazovali se němečtí váleční zajatci, které do Československa pro tento účel převáželi Sověti.

Pamatujme: zakázáná dohoda se Sověty

Poté, co tedy hrozil mezinárodní skandál, začala doba hledání „třídních nepřátel“ ve vlastních, československých, vodách, aby se nakonec v táborech věznily tisíce politických trestanců. Podle dostupných statistik jich mohlo být na 70 tisíc.

K masivnímu vývozu vytěžené rudy do Sovětského svazu přistoupilo Československo v roce 1945 na základě tajné smlouvy. Můžeme v tom vidět další memento a přemítat, zda nám nehrozí i do budoucna: Totiž skutečnost, co státy dokážou kvůli hospodářskému profitu napáchat za zlo vlastním občanům.

Útěk, kterému se smáli

Mezi čtyřmi případy, s kterými Nedvěd účastníky besedy seznámil, uvedl mimochodem příklad útěku, u kterého vyvstává otázka: Co je vlastně úspěšné zběhnutí z uranového lágru? V daném případě šlo o neplánovaný moment a rozhodnutí jediného člověka, který prostě uviděl šanci. Týká se automechanika Miroslava Rengera, který měl v létě 1956 za sebou už šest let rubání uranu…

Jeho povídání s řidičem cisterny Jiřím Rychterou, který do – tehdy zoufale  nevybaveného – tábora vozil vodu, se svezlo k hláškám jako: „Převezl bych i chlapa.“ Toho se Renger chytil, a nakonec ho přemluvil, aby se o to opravdu pokusil. Napínavý únik, který prošel i přes kontrolu stráží, pokračoval čtyřdenní pěší chůzí do hlavního města. Tam se Renger vypravil přímo do sídla StB v Bartolomějské, kde byl před lety vyšetřován.

„Esenbáci ho poslali do budovy číslo 7, kde mu uniformovaní příslušníci sdělili, že se zde již žádný referent StB nenachází. Renger se však nenechal odbýt a žádal, aby byl předveden, že se chce nechat zavřít. Příslušníci se mu smáli, nevěřili mu a doporučovali, ať přijde až další den. ‚To jsem ještě nezažil,‘ smáli se, když jim řekl o svém útěku,“ vypráví historik.

Jako hlavní důvod útěku prý následně uvedl, že chtěl hovořit s referentem, který ho vyšetřoval roku 1949. „Byl totiž přesvědčen, že byl potrestán neúměrně vysokým trestem za trestný čin, který vůbec nespáchal. Chtěl přešetřit svůj případ, protože se cítil nevinen… Pravděpodobně si to všechno během cesty do Prahy rozmyslel. Zoufalost a to, že i cesta na západ je uzavřená…“ přemítá Jan Nedvěd, proč asi svůj „výlet za svobodou“ během šlapání na Prahu útěkář vzdal.

Doputoval na Floridu? Možná se o žijících potomcích nikdy nedovíme

Jan Nedvěd vyprávěl mimo jiné o barvitém osudu Lubomíra Hanáka, syna diplomata. Jeho krkolomné životní peripetie by vydaly na několik článků. Je ale zajímavým střípkem v jednom z hromadných útěků, který se zdá být alespoň částečně úspěšný a kde hrál důležitou roli alkoholem zmožený dozorce Sboru vězeňské stráže (SVS) Lamparský. 

„Tohle je zrovna něco, co si zatím nikde lidé nepřečtou. I proto, že nemám ověřené, jestli se mu nakonec opravdu podařilo dostat přes hranice k otci na Floridu, jak předpokládám. Zároveň zjišťuji různé další otazníky. Když mi zůstávají otazníky, tak se zdráhám téma publikovat,“ vysvětlil po skončení besedy výzkumník dějin s tím, že jeden z otazníků, který mu nedává spát, nám neformálně prozradil:

„Ve všech materiálech o Hanákovi se objevuje, že měl otce, který byl velvyslancem exilové vlády v Turecku. Dohledal jsem, jak se vyslanci jmenovali. Hanák tam byl, avšak nejmenoval se Miloš, ale Michal. On ale všude v policejních spisech, ve spisech od státního soudu uvádí Miloš. Tak nevím z jakého důvodu. Pořád doufám, že se nějaký potomek Hanáků ozve, jak to bylo,“ podotýká.

Otřesný případ diváka, který nečekaně promluvil

Své zkušenosti svěřili i někteří z hostů přednášky. „Jak jste říkal, že se ‚vyráběli‘ lidé pro práci v dolech, tak můj děda dostal 18 let, dvacet tisíc pokuty – za to, že nechtěl dát kravku do statku. A protože to mu nemohli připsat, tak mu napsali přechovávání zbraní. Paradoxně bydlel ve vesnici Příbram (pod Bukovou horou; obec v Ústeckém kraji) a byl odvezen do Příbrami (město ve Středočeském kraji) na uranové doly,“ převyprávěl jeden z návštěvníků besedy, kterého zvědavost, za co jeho příbuznému přiklepli osmnáct let otročiny, vyslala až do hlavního města.

„Byl jsem se podívat v národním archivu bezpečnostních složek. A když jsem to otevřel, tak jsem byl první, komu to odtajnili,“ zmínil. „To jsou věci, které se odtajňovaly až v poměrně nedávné době,“ potvrdil historik, že je to skutečně možné. „Šel jsem tam v roce 2017, bylo tam razítko Odtajněno, jinak tam byla razítka Tajné,“ doplnil pán, co viděl. „Ano, oni to postupně odtajňují,“ dodal Nedvěd.

Zapovězené fotografie a stále výzva pro badatele

Neprobádaného je toho ještě spousta, třeba kilometry materiálu o dobrovolných, tedy civilních zaměstnancích v uranových dolech.

Není se co divit: „Fotografie z jáchymovské oblasti, pokud vůbec nějaké existují, jsou velice raritní. V dané oblasti bylo striktně zakázáno cokoli fotografovat. Doslechl jsem se ale o jednom z bývalých dozorců, který si album snímků pořídil, ale nikdy jsem se s ním nesetkal. Nám fotografie poskytl dárce z Karlovarska, jehož otec, původně politický vězeň, se později stal civilním zaměstnancem Jáchymovských dolů. Jako ‚nástěnkář‘, agitátor a kreslíř pro hornický časopis měl možnost fotografovat poslední etapu tamních uranových táborů, tedy z naprostého konce 50. let,“ prozrazuje přednášející hned na začátku a dodává záhadu: „Měl i další fotografie, ale ty už nechtěl muzeu poskytnout, byť i jen naskenovat. Šlo o obrázky táborů z jejich prvopočátků. Zatím se nám je tedy nepodařilo získat.“

Během večera tak měli návštěvníci možnost vidět například unikátní podobiznu jednoho z prvních sovětských táborových poradců.

„Už za svou touhu po svobodě by si tito lidé zasloužili, aby jejich příběhy byly zpracované,“ je přesvědčen karlovarský badatel, který přednášel v zaplněném sále Oblastního muzea Most.

Návštěvníci přednášky v Oblastním muzeu v Mostě. Foto: Lucie Bartoš