Rusko v současné době platí svým sportovcům za olympijské zlato asi 60 tisíc eur, což je v přepočtu 1,6 milionu korun. Dostávají tak více než Američané. Navíc často dostávají odměny také v podobě aut či bytů od svých domovských oblastních bossů a vlád. 

I Putin, stejně jako dříve Stalin, považuje sport vedle dobývání kosmu a výroby jaderných hlavic za hlavní důkaz úspěšnosti režimu, píší noviny. „Vítězit za vlast, za Stalina, za každou cenu,“ znělo heslo, jež de facto pokračuje. 

Lidové noviny pak právě vzpomínají na rok 1952, kdy sovětští fotbalisté nastoupili na olympiádě proti jugoslávským hráčům. Nenáviděný vůdce Josif Broz Tito musel být poražen. Nejprve však Sověti remizovali, následně byli poraženi. Trenéra Borise Arkaďjeva nečekalo nic jiného než úmorné výslechy v sídle KGB na Ljubljance. Ty absolvovali následně i hráči, jimž byl odebrán titul zasloužilý mistr sportu. Tím přišli například o výhody bydlení. 

„Ovšem ještě ve třicátých letech dohrávali někteří sportovci svá utkání na popravišti. Stačil špatný původ. Pokud se ale dokázali stát díky vynikajícím sportovním výsledkům miláčky sovětského pracujícího lidu, zpravidla je to od kulky zachránilo, i když byl tatínek Žid nebo kulak,“ popisují Lidové noviny. A obracejí se ještě dál do historie: Když v roce 1947 prohráli sovětští fotbalisté dva zápasy ze tří v tehdejším Československu, řešily se dokonce i teorie spiknutí či průniku západních tajných služeb do šaten.

Leonid Brežněv pro změnu miloval hokej, a tak ten se měl pod jeho vládou stát symbolem vítězství sovětského amatérismu nad buržoazním profesionalismem.