Jedním z klíčových atributů suverénního státu je schopnost provádět zahraniční politiku, kterou bude na mezinárodní scéně prosazovat své zájmy. Weigl dodává, že je však smutnou skutečností, že náš stát se o vlastní zahraniční politiku pokoušel pouze v prvních dvou dekádách existence Československa. Od té doby až do současnosti naše země vlastní zahraniční politiku fakticky nemá a ani se o to nesnaží. 

„To, co se za ni vydává, je pouze poslušné následování momentálních hegemonů v našem regionu bez ohledu na skutečné zájmy a potřeby vlastní země. V tomto pojetí se zahraniční politika stala podmnožinou politiky vnitřní, slouží pouze jednotlivým figurám na politické scéně získávat zvenčí cizí podporu do domácích šarvátek s politickými konkurenty, zatímco národní zájmy jdou absolutně stranou,“ všímá si Weigl.

Tato obecná charakteristika podle Weigla platila pro období komunismu, kdy slepá poslušnost a podlézání vůči sovětskému hegemonovi vyústily v akceptaci doktríny o naší omezené suverenitě, která u nás byla čtyři dekády fakticky praktikována.

Sílící multipolarita současného světa prý komplikuje většině českých politiků život. „Ambici mají jedinou – zalíbit se nejmocnější velmoci a vnitropoliticky z toho těžit. Problémem je, že dnes není jasné, kdo kolem nás takovou rozhodující silou je dnes a bude v budoucnu,“ píše Weigl ve svém komentáři.

Připomíná, že smyslem existence zahraniční politiky suverénního státu je zajistit jeho bezpečnost a pokračování dlouhodobé existence. Udržovat vyvážené a přátelské vztahy se všemi sousedy i důležitými velmocemi. U nás se však zdá, že takovéto cíle zahraniční politice nikdo neklade. 

„Hitem současnosti je poškozování a rozbíjení vztahů s Ruskem a Čínou hulvátskými provokacemi z komunální úrovně, přičemž stát není schopen a evidentně ani nechce nijak zasáhnout a alespoň předstírat, že tato země nějakou zahraniční politiku má,“ dodává Weigl.

Skutečné vztahy k Rusku a Číně a poměry v nich jsou aktérům této truchlohry prý zcela lhostejné. Vše má zcela vnitropolitický účel. „O totalitu, lidská práva, druhou světovou válku a vše ostatní vůbec nejde. Vítězí totální nezodpovědnost a účelovost,“ podotýká Weigl. Jako příklad uvádí ODS, která neváhala vyloučit ze strany svého nejpopulárnějšího politika Václava Klause ml. za nevhodný řečnický příměr, zatímco mlčky přechází, či dokonce schvaluje úmysl svého starosty Novotného stavět pomník nacistickým jednotkám vlasovců.

Někteří politici mají podle něj stále pocit, že destrukcí vztahů vlastní země s některými státy přesvědčí zahraniční suverény o své oddanosti, a to jim zajistí jejich podporu a politické přežití. Co z toho bude mít země a my všichni ostatní, nikoho nezajímá. „Vládu nahradili z řetězu utržení starostové a celé to připomíná jednu velkou šaškárnu. Východisko z tohoto marasmu je jediné – neměli bychom se jako občané nechat politiky strašit, měli bychom odmítnout provokace a žádat jasnou a profesionálně vedenou zahraniční politiku,“ uzavírá Weigl a vybízí k tomu, abychom nedopustili hrozící anarchii a rozvrat, který vyřeší jenom protektor zvnějšku.