Pozor na experty aneb Není vědec jako vědec

Stalo se módou zvát si do médií různé experty od lékařů přes sociology a ekonomy až po psychology. Na první pohled na tom není nic špatného: běžný novinář se přece nemůže orientovat v myriádě vědních oborů, které mají k fungování moderní společnosti co říci.

Jenže není vědec jako vědec. Běžná rozlišovací kritéria vědecké odbornosti zahrnují nabyté tituly, počet publikovaných článků a/nebo knih, členství v odborných organizacích a celkovou délku a košatost kariéry v akademickém světě. Novináři si tato kritéria zhusta doplňují o další, jako je výřečnost daného odborníka, jeho popularita, jeho ochota se vůbec v médiích angažovat, stejně jako to, jestli názory daného odborníka podporují nějaký zavedený názorový proud, nebo se vůči němu naopak vymezují.

Jenže ta běžná kritéria odbornosti jsou povahy spíše kvantitativní než kvalitativní; a ta doplňková – novinářská – kritéria jsou zase namnoze subjektivní, ne-li přímo účelová.

Jak tedy poznat lepšího vědce od horšího? Jací odborníci by měli komentovat širší společenské souvislosti, a jací by se měli držet jen svého kopyta? A jakým „odborníkům“ bychom radši neměli naslouchat vůbec?

Opět nám může pomoci má oblíbená vývojová psychologie. I vědci totiž, stejně jako my všichni, rostou, zrají a vyvíjejí se. Ten vývoj nejde jen po odborné linii, ale i po linii osobnostní, morální a světonázorové a linii utváření smyslu (meaning-making).

V následujícím textu zběžně načrtnu, jak vypadá taková psychologická vývojová hierarchie vědců. Vycházím z tzv. 9 stupňů vývoje Ega výzkumné pracovnice Susanne Cook-Greuter. Důležité je, že popsané vývojové stupně takřka nejsou korelovány s IQ a i jejich souvislost s tvrdými kritérii vědecké způsobilosti je jen volná. Skvělí vědci se mohou nacházet na několika vývojových stupních. Vzhledem k omezenému rozsahu článku též upozorňuji, že načrtnutá hierarchie je silně zjednodušená a že čisté prototypy se v reálu vyskytují málokdy.

Oportunista

Oportunista je nejnižší vývojová úroveň, kterou vědec může mít. Vlastně jde o vědce jen na papíře, neboť oportunisty věda vůbec nezajímá. Chování oportunistů je motivováno čistě jejich sobeckými potřebami, jako jsou peníze, sex a majetek. Ostatní lidé a vyšší cíle jako by vůbec neexistovali. Oportunisté znají pouze moc, kontrolu a manipulaci a jejich život se skládá ze snahy ovládat ostatní a ze snahy bránit se ovládání ze strany druhých. Ve vědě se oportunisté projevují jako podvodníci při získávání diplomů, bezskrupulózní kariéristé, kteří se hrnou do vedoucích pozic, a bezpáteřní podvodníci, kteří klidně zfalšují data a nechají svou dizertaci napsat tureckou firmou zaplacenou z odkloněných grantových peněz. Nic z toho jim nepřijde ani divné, ani nemorální – protože oportunisté vidí svět – a tedy i vědu – jako džungli, ve které přežije jen ten nejsilnější a ve které se každý musí předně postarat sám o sebe. Jejich silnou stránkou je až magický čuch na to, jak něco očůrat a někoho přečůrat. Oportunisté jsou primární příčinou korupce ve vědě, protože nemají žádné morální zábrany.

Oportunisté do médií půjdou rádi, pokud jim z toho něco kápne. Budou tam plácat hlouposti, nebo si dokonce bohapustě vymýšlet, ovšem s patřičným sebevědomím.

Fotogalerie: - Stanice Pankrác trasy metra D

Konformista

Konformista je vědec, který si zakládá hlavně na tom, že má patřičné tituly a je členem těch správných profesních organizací. Zásadou konformisty je nevyčnívat. Konformista je názorově věren své profesní komunitě a obhajobu převládajícího vědeckého konsenzu (nebo jeho zdání) si bere velmi osobně. Jestli někoho konformista nesnáší, pak to jsou vědečtí renegáti, kteří si kladou „nepovolené“ otázky. Konformista nemusí být prost vědeckých ambic, ale bude zkoumat jen to, na co jsou granty a co je právě v módě. Jeho články budou typicky rutinní, řemeslná práce, bez jakékoliv invence. Konformista se nebude celoživotně vzdělávat, protože si vystačí s tím, co se naučil na škole a co mu pomohlo k teplému místečku před dvaceti lety. I konformista může být úspěšný, ale jen skrze to, že se naučil, jak celá vědecká mašinerie funguje, tzn. má známé na těch správných místech (např. v grantových výborech, vědeckých radách nebo editačních boardech časopisů) a ví, co dělat a co nedělat, aby někomu nešlápl na kuří oko. Konformista nosí své tituly jako statusové symboly a má tendenci se stýkat jen se sobě rovnými. S oblibou též jezdí do zahraničí na prestižnější univerzity, tzv. „navazovat vztahy“, ovšem bez nějakého konkrétního výzkumného záměru.

I konformisté se podílejí na korupci ve vědě, ale spíše nepřímo. Typický konformista otočí hlavu, aby neviděl i zcela zjevná pochybení, neboť jeho morálka se řídí buď kolektivistickým úzusem „takhle se to prostě dělá“, nebo reciprocitou ve stylu „já na bráchu, brácha na mě“.

Do médií půjde konformista rád, pokud to bude vnímat jako svatou válku vědy proti pavědě anebo jako čestnou reprezentaci své organizace. Jeho řeč bude v podstatě jen snůška různých klišé, která ale on sám takto nebude vnímat. Typické pro konformisty je též to, že se schovávají za neosobní „my“. Ale nemylme se, i konformista může být velmi přesvědčivý, protože své jednoduché černobílé pravdy je schopen šířit až s náboženským zápalem.

Psali jsme:

Klimatická konference ve sněmovně: Odpověď na osobní útoky z webu

„Všechny ty katastrofické předpovědi se mýlí.“ Ve sněmovně zpochybnili základy toho, co se hlásá o klimatu

Katastrofa nikde. „Chyba metodiky". Hoffman pozoruje, jak to chodí s našimi vědci

Václav Cílek odhaluje: Němečtí kolegové nás už varovali. Největší chyba EU

Expert

Expert je první úroveň, které jde opravdu o vědu jako takovou. Základní otázkou, kterou expert řeší, je, jak se odlišit od šedé masy, jak vyniknout a jak se vymezit jako jedinečná individualita. Experti milují svůj obor a mohou v něm být objektivně velmi zdatní. Experti si myslí, že svému oboru rozumějí nejlépe, mají na vše odpověď a vůči ostatním vědcům, natož pak nevědecké veřejnosti, vystupují přezíravě a kriticky. Typicky, ale zdaleka ne výlučně jde o mladé vědce brzo po škole. Experti rádi publikují a jejich články jsou výkladní skříní poctivé vědecké práce. Jsou to právě oni, kdo se uplatňují v Kuhnově historické fázi normální vědy, kdy je vědecké paradigma ustálené a je třeba vyplnit mnoho mezer v poznání.

Experti s oblibou radí a poučují druhé, i když o to nejsou žádáni. Experti netouží přímo po společenském renomé, ale milují diplomy, certifikáty a osvědčení, jež berou jako potvrzení svých odborných kvalit. Silnou stránkou expertů je analýza: milují statistiky, čísla, technické podrobnosti a vědu založenou na důkazech. Slabou stránkou expertů je tunelové vidění a syntéza. Experti typicky znají jen svůj obor a nic jiného je nezajímá. Často se zavrtají do nějakého mikroproblému, o kterém si nadšeně dopisují s pár dalšími kolegy po celém světě. Experti jsou sóloví hráči: hrají na sebe, neumějí příliš spolupracovat a z neúspěchů viní své nadřízené, nedostatečné vybavení či finanční prostředky nebo nekompetentnost kolegů. Někteří experti mohou nevědomky plnit roli užitečných idiotů, totiž když zaníceně zkoumají něco, co širší společnosti příliš neprospívá.

Do médií půjde expert rád, bude-li moci mluvit o své vědecké práci. Ovšem příliš vítaným hostem nebude, protože záhy sklouzne do odborné hatmatilky. V diskusích experta neomylně poznáme podle lehce přezíravého tónu a častého nesouhlasu ve stylu „ano, ale…“. Expertů se nelze ptát na nic, co s jejich oborem přímo nesouvisí, ale na druhé straně jsou experti neocenitelnými popularizátory svých oborů.

Výkonný (angl. achiever)

Anketa

Jak hodnotíte opatření, která v době nejhoršího covidu přijímala vláda České republiky?

Přehnaná

58%

Přiměřená

39%

Nedostatečná

2%

Nevím / Je mi to jedno

1%

hlasovalo: 16535 lidí

Vědci na stupni výkonný začínají chápat, že mravenčí individuální vědecká práce je fajn, ale na složitějších tématech je nezbytné spolupracovat. Vnímají též, že věda má i svoji organizačně-finanční stránku. Jsou to právě oni, kdo zakládají výzkumná centra, šéfují výzkumným týmům a dávají dohromady důležité grantové žádosti jdoucí napříč několika vědeckými pracovišti. Výkonným už nejde o osobní vědecký úspěch, ale o pokrok v jejich oboru jako takovém. Výkonní jsou skvělými učiteli a mentory (ovšem pouze v rámci jejich oboru). Výkonní si dále uvědomují, že pro skutečný pokrok je nezbytná spolupráce lidí s různými talenty. Výkonné zajímají příčiny, cíle, důsledky a efektivita. Kladou si na rozdíl od svých expertních kolegů otázky, jako „proč zkoumáme to, co zkoumáme?“ anebo „jak můžeme to, co děláme, dělat lépe?“. Výkonným může začít záležet na širších dopadech jejich oboru, nebo na posunu konsenzu v oboru panujícího. Na rozdíl od expertů si výkonní rádi rozšiřují svou síť kontaktů, pokud z toho kouká plodná spolupráce. Výkonní jsou také ochotni více riskovat než předchozí stupně a více usilují o dlouhodobé cíle v horizontu tří až pěti let.

Výkonní jsou v médiích obvykle skvělí. Nad ostatní se nepovyšují ani je nezesměšňují, ale pokoušejí se racionálně argumentovat. Už nejsou tolik uvězněni ve svém oboru, a umějí tak okomentovat i jeho širší souvislosti nebo společenské dopady.

Experti a výkonní tvoří většinu vědců. Existují ovšem i vědci na dalších vývojových stupních.

Individualista

Vědec na stupni individualista prochází krizí. Začíná si uvědomovat nejen, jak úzký jeho obor je, ale i jak křehké je samotné vědecké poznání.

Individualisté opouštějí čistě racionální přístup ke světu výkonných a expertů ve prospěch více holistického přístupu zohledňujícího individuální pocity a kontexty (např. kulturní kontext). Mizí úporná snaha všechno do mrtě změřit, rozebrat a vysvětlit. Rozum je sesazen z piedestalu novodobého náboženství s tím, jak se vynořuje schopnost analyzovat vlastní předsudky, projekce a předpojatosti.

Individualisté si nezřídka přestávají s mainstreamovou vědou a kolegy na nižších stupních rozumět. Nevyhovuje jim tlak na rychlou publikaci článků, spíše tíhnou k psaní rozvláčných knih. Individualisté hledají své vlastní osobité místo ve vědeckém světě, nezávisle na tradičním rozdělení rolí a úkolů. Někdy se stahují do ústraní. Pokud tak nečiní, preferují široké, nehierarchické diskusní skupiny, kde nejde o argumentační boj „kdo s koho“. Poprvé umějí žít s nejistotou a relativitou. Vynořuje se u nich zájem o historické pozadí jejich vlastního oboru, historii samotnou nebo o obory příbuzné.

Individualisté nemají potřebu se bít za vlastní „pravdu“ ani za vědu jako celek. Ovšem jejich „žít a nechat žít“ se nižším stupňům vědců může jevit jako kognitivní úpadek a morální relativismus.

Individualistů už je poměrně málo. V médiích nebudou častými hosty, protože jejich jemněji nuancované pohledy se příliš dobře neslučují s formátem jednoduchých otázek a odpovědí. Navíc jejich časté odpovědi typu „nevím“ nebo „může to být takhle, ale taky možná úplně jinak“ nejsou pro laické publikum záživné. Bývají však vítanými hosty dlouhých podcastů vedených nekonfliktními, přemýšlivými moderátory.

Psali jsme:

Nerudová a další v predátorských časopisech. Nezaznělo. Vědec tuší, kdo jim to platil

Bludný balvan za ivermektin? Vše jinak. „Vsadím se o milion. Je tu studie.“

Neříkají celou pravdu. Profesor z Cambridge o klimatických vědcích

Škraloup s „predátory“ má i Nerudová. A větší, než přiznává

Stratég

Stratégové nahlížejí na realitu systemickým pohledem, vidí kolem sebe mnohačetné navzájem propojené systémy a nelineární procesy a mají unikátní schopnost vytvářet celospolečenské, dlouhodobé strategie. Stratéga přestává zajímat jeho vlastní obor a mnohem více ho zajímají obory zcela jiné, protože celistvá skládanka lidského poznání je pro něj daleko důležitější než pomíjivé detaily oboru jediného. Stratég začíná být alergický na vědu založenou na důkazech, protože většina zajímavých věcí je z jeho pohledu neprozkoumána. Stratéga mnohem více zajímají aktuální výzkumné trendy, slibné, ale zatím nepotvrzené hypotézy a podobné patterny (vzory) objevené ve vzdálených oborech. Stratég nelpí na odpovědích a miluje otázky.

Tam, kde se individualista topil v moři různorodých perspektiv, stratég si začíná uvědomovat dlouhodobé historické trendy, evoluční stupně a hodnotové hierarchie. Stratég znovu získává schopnost hodnotit a rozhodovat se, ovšem s mnohem menším podílem osobní zaujatosti než výkonný. Stratég často cítí spravedlivý hněv při pohledu na zjevné nedostatky společností a organizací a při konfrontaci s primitivními řešeními složitých problémů z pera expertů a výkonných. Tento hněv není zaměřený na konkrétní osoby, ale na celý systém.

U stratégů se často vynořuje touha pomoci ostatním a společnosti jako celku. Typické vědecké instituce jim mohou být těsné a mohou se dostávat do střetu s nutností vydělávat si na sebe a dalšími omezeními každodenního života. Radši by následovali svoji vášeň. Stratégové vynikají schopností myslet out-of-box, neboť nejsou spoutáni ani racionální logikou, ani absencí důkazů, ani společenskými konvencemi. Díky rozvinuté schopnosti vnímat spíše systémy než jednotlivosti mohou velmi rychle dospívat k pronikavým vhledům, které neumějí pořádně zdůvodnit a jejichž platnost často ukáže až čas.

Stratégové jsou velmi vzácní. O média obvykle nemají příliš zájem, protože novinářům, typicky na úrovni konformistů či expertů, prostě nedokážou své složité pohledy vysvětlit. Ještě více než u individualistů o nich platí, že excelují v dlouhých podcastech.

Fotogalerie: - Slibem neuzdravíš

Závěr

Co nám z toho plyne? Předně to, že není vědec jako vědec a vyjádření různých odborníků se mohou propastně lišit ve své informační hodnotě. Rozhodně neplatí, že všichni odborníci mají patent na rozum a „říkají pravdu“. Ano, každý z nich říká pravdu ze své perspektivy, ale rozdíly v kvalitě těch perspektiv mohou být zásadní.

Zatímco konformista bude jen papouškovat to, co se v jeho odborné komunitě nosí, a expert se rád blýskne znalostí nejnovějších výzkumných poznatků, výkonný už může poskytnout vhled do širších souvislostí v rámci svého oboru. Z hlediska celé společnosti by ovšem bylo ideální mít v médiích co nejvíc individualistů a stratégů – protože ti už si uvědomují, jak jsou věci složité i jakou roli hrají osobní, mnohdy neuvědomované zaujatosti. Tomu ovšem brání jak to, že je jich málo, tak to, že i novináři sami jsou v drtivé většině konformisté, experti nebo výkonní. Takoví novináři ovšem individualistům a stratégům nebudou rozumět a budou je zhola zbytečně chytat za slovíčka a vynucovat si zdroje. Pokud chceme znát názory individualistů a stratégů, musíme si najít čas na čtení tlustých knih nebo poslech mnohahodinových podcastů.