Pozor na experty aneb Není vědec jako vědec

Stalo se módou zvát si do médií různé experty od lékařů přes sociology a ekonomy až po psychology. Na první pohled na tom není nic špatného: běžný novinář se přece nemůže orientovat v myriádě vědních oborů, které mají k fungování moderní společnosti co říci.

Jenže není vědec jako vědec. Běžná rozlišovací kritéria vědecké odbornosti zahrnují nabyté tituly, počet publikovaných článků a/nebo knih, členství v odborných organizacích a celkovou délku a košatost kariéry v akademickém světě. Novináři si tato kritéria zhusta doplňují o další, jako je výřečnost daného odborníka, jeho popularita, jeho ochota se vůbec v médiích angažovat, stejně jako to, jestli názory daného odborníka podporují nějaký zavedený názorový proud, nebo se vůči němu naopak vymezují.

Jenže ta běžná kritéria odbornosti jsou povahy spíše kvantitativní než kvalitativní; a ta doplňková – novinářská – kritéria jsou zase namnoze subjektivní, ne-li přímo účelová.

Jak tedy poznat lepšího vědce od horšího? Jací odborníci by měli komentovat širší společenské souvislosti, a jací by se měli držet jen svého kopyta? A jakým „odborníkům“ bychom radši neměli naslouchat vůbec?

Opět nám může pomoci má oblíbená vývojová psychologie. I vědci totiž, stejně jako my všichni, rostou, zrají a vyvíjejí se. Ten vývoj nejde jen po odborné linii, ale i po linii osobnostní, morální a světonázorové a linii utváření smyslu (meaning-making).

V následujícím textu zběžně načrtnu, jak vypadá taková psychologická vývojová hierarchie vědců. Vycházím z tzv. 9 stupňů vývoje Ega výzkumné pracovnice Susanne Cook-Greuter. Důležité je, že popsané vývojové stupně takřka nejsou korelovány s IQ a i jejich souvislost s tvrdými kritérii vědecké způsobilosti je jen volná. Skvělí vědci se mohou nacházet na několika vývojových stupních. Vzhledem k omezenému rozsahu článku též upozorňuji, že načrtnutá hierarchie je silně zjednodušená a že čisté prototypy se v reálu vyskytují málokdy.

Oportunista

Oportunista je nejnižší vývojová úroveň, kterou vědec může mít. Vlastně jde o vědce jen na papíře, neboť oportunisty věda vůbec nezajímá. Chování oportunistů je motivováno čistě jejich sobeckými potřebami, jako jsou peníze, sex a majetek. Ostatní lidé a vyšší cíle jako by vůbec neexistovali. Oportunisté znají pouze moc, kontrolu a manipulaci a jejich život se skládá ze snahy ovládat ostatní a ze snahy bránit se ovládání ze strany druhých. Ve vědě se oportunisté projevují jako podvodníci při získávání diplomů, bezskrupulózní kariéristé, kteří se hrnou do vedoucích pozic, a bezpáteřní podvodníci, kteří klidně zfalšují data a nechají svou dizertaci napsat tureckou firmou zaplacenou z odkloněných grantových peněz. Nic z toho jim nepřijde ani divné, ani nemorální – protože oportunisté vidí svět – a tedy i vědu – jako džungli, ve které přežije jen ten nejsilnější a ve které se každý musí předně postarat sám o sebe. Jejich silnou stránkou je až magický čuch na to, jak něco očůrat a někoho přečůrat. Oportunisté jsou primární příčinou korupce ve vědě, protože nemají žádné morální zábrany.

Oportunisté do médií půjdou rádi, pokud jim z toho něco kápne. Budou tam plácat hlouposti, nebo si dokonce bohapustě vymýšlet, ovšem s patřičným sebevědomím.

Konformista

Konformista je vědec, který si zakládá hlavně na tom, že má patřičné tituly a je členem těch správných profesních organizací. Zásadou konformisty je nevyčnívat. Konformista je názorově věren své profesní komunitě a obhajobu převládajícího vědeckého konsenzu (nebo jeho zdání) si bere velmi osobně. Jestli někoho konformista nesnáší, pak to jsou vědečtí renegáti, kteří si kladou „nepovolené“ otázky. Konformista nemusí být prost vědeckých ambic, ale bude zkoumat jen to, na co jsou granty a co je právě v módě. Jeho články budou typicky rutinní, řemeslná práce, bez jakékoliv invence. Konformista se nebude celoživotně vzdělávat, protože si vystačí s tím, co se naučil na škole a co mu pomohlo k teplému místečku před dvaceti lety. I konformista může být úspěšný, ale jen skrze to, že se naučil, jak celá vědecká mašinerie funguje, tzn. má známé na těch správných místech (např. v grantových výborech, vědeckých radách nebo editačních boardech časopisů) a ví, co dělat a co nedělat, aby někomu nešlápl na kuří oko. Konformista nosí své tituly jako statusové symboly a má tendenci se stýkat jen se sobě rovnými. S oblibou též jezdí do zahraničí na prestižnější univerzity, tzv. „navazovat vztahy“, ovšem bez nějakého konkrétního výzkumného záměru.

I konformisté se podílejí na korupci ve vědě, ale spíše nepřímo. Typický konformista otočí hlavu, aby neviděl i zcela zjevná pochybení, neboť jeho morálka se řídí buď kolektivistickým úzusem „takhle se to prostě dělá“, nebo reciprocitou ve stylu „já na bráchu, brácha na mě“.

Do médií půjde konformista rád, pokud to bude vnímat jako svatou válku vědy proti pavědě anebo jako čestnou reprezentaci své organizace. Jeho řeč bude v podstatě jen snůška různých klišé, která ale on sám takto nebude vnímat. Typické pro konformisty je též to, že se schovávají za neosobní „my“. Ale nemylme se, i konformista může být velmi přesvědčivý, protože své jednoduché černobílé pravdy je schopen šířit až s náboženským zápalem.