Rok 2021 byl opět ve znamení covidové epidemie. Dostali jsme se podle všeho názoru za těch dvanáct měsíců přece jen už o kousek dál, nebo pořád jen přešlapujeme na místě?

Patrně jsme se o nějaký ten kousek posunuli, ale v určitém smyslu se naopak ta situace více vyostřila. Dostali jsme se dál ve společenské rovině, kdy se zcela zřetelně objevila diferenciace v názoru, zda očkovat, nebo neočkovat proti covidu.

A co říkáte na ten spor, nebo už někdy téměř boj, očkovaných proti neočkovaným?

Většina z nás včetně mě akceptuje, že nic jiného než očkování nezbývá – a pak je tu ta menšina, to tvrdé jádro těch, kteří to zásadně odmítají. A z téhle otázky se vyklubalo politikum. Je to téma, které řada lidí stále častěji používá k tomu, aby se nějak zásadně vymezila či vyhranila vůči čemukoliv.

Vy sám jste očkovaný? A jak si vysvětlujete tu nevraživost, kterou toto téma ve společnosti vyvolalo?

Já dělám padesát let ve zdravotnictví, takže se přiznám, že mi ani nepřišla na mysl jiná alternativa než se nechat očkovat – především proto, abych nenakazil jednak své blízké a samozřejmě také pacienty. 

I když i já mám pochybnosti. Trochu mě zviklal ten názor, že můžete být zcela bez příznaků – a přitom tu nemoc roznášíte dál.

A proč roste nevraživost ve společnosti? To by jistě stálo za nějakou ucelenou sociologickou studii. Já jsem měl možnost mluvit s lidmi, kteří odmítli očkování, ale neanalyzoval jsem ty pohnutky, které je k tomu vedly. Upřímně řečeno nevím, zda se v tomto případě nejedná o jedince, kteří v sobě mají tzv. sebedestruktivní životní strategie. To znamená, že kupříkladu inklinují v nadměrné míře ke konzumaci alkoholu, ke kouření nebo k drogám. Anebo investují nesmyslně peníze a pak přijdou na mizinu.

Shledáváte zpětně na covidové epidemii také něco pozitivního?

Nepochybně to přispělo ke vzniku a rozšíření některých technologií a inovací, což je spojeno s potřebou stále častější práce formou home office. Rozhodně je to motivace pro lidi, tak aby hledali jiné cesty, jak přežít, jak pracovat atd. A každá zátěžová situace, pokud se jí podaří zvládnout, posiluje jak jedince, tak celou společnost. A protože jsem svým naturelem pořád ještě optimista, tak věřím, že lidé se z této doby poučí – a pokud by se mělo někdy něco podobného opakovat – tak budou už mnohem zodpovědnější. Ale přece jenom tím nejdůležitějším poselstvím covidové epidemie je fakt, že jsme stále ještě na přírodu krátcí a její možnosti a schopnosti vysoko přesahují ty naše. A s tím bychom prostě měli počítat. 

Domníváte se, že svět po covidu bude stejný – jako ten předtím?

Já soudím, že nebude, protože jedním z dopadů té epidemie bude i to, že se vymění vládní elity. Zkrátka že ti starší přenechají místo těm schopným, mladším.

Něco jako v Čapkově Bílé nemoci?

No, vlastně ano. Ten příměr mě sice nenapadl, ale je vcelku výstižný.

Tuzemským politickým vrcholem roku byly volby, ve kterých byl favoritem Andrej Babiš, který ale nakonec zamířil do opozice, a nahradilo ho široké uskupení dvou koalic SPOLU a Pir/STAN, které už také vytvořilo vládu v čele s předsedou ODS Petrem Fialou. Jak jste s tímto výsledkem spokojen?

Obecně se dá říct, že de facto každá změna je po určité době vždycky pozitivní. Teď to bude i zkouška novinářů, nakolik dokážou být skutečně objektivní. Mně osobně se zdá, že v postoji k nové vládě společnost tak trochu přešlapuje na místě. A paradoxně leckterá média, která se předtím strefovala do Babišova kabinetu, v tom pokračují i v případě Fialovy vlády.   

Směrem k roku 2022 se občané vcelku oprávněně obávají zdražení cen energií a poukazují na ,,zelené“ snahy EU. Neminou se dobře míněné úmysly s bídou, která řadu našich lidí zasáhne? Jak se díváte na ten tolik diskutovaný Green Deal?

Podle mě je to zcela ukvapená a až příliš hektická snaha ekologů a těch lidí na ně v Bruselu napojených, kteří vůbec neberou v potaz, jak na tom po covidové epidemii Evropa skutečně je. A to zvláště po stránce ekonomické. Já bych to chápal ještě v tu chvíli, když by EU byla vůdčí ekonomickou silou ve světě, ale jak máme zachraňovat Zemi bez spolupráce těch největších velmocí? To nedává smysl.

Autor: Tomáš Procházka