Kauza Feri a kultura sněhových vloček

Zpočátku jsem myslela, že na kauzu Feri nebudu reagovat. Zastávám zcela jiný postoj k nežádoucím mužským výbojům než slečny, které si nechaly trauma dlouho pro sebe, a tak jsem nabyla dojmu, že k tomu nemám co říct. Pak jsem si však přečetla pár článků a došlo mi, že tady máme problém. Ale ne v sexuálním obtěžování jako takovém. Spíš v kořenech. V prevenci. Ve výchově.

Rodina, ve které vyrůstáme, má stěžejní vliv na náš život včetně chování k opačnému pohlaví. Nechci spekulovat, jaký vzor asi doma dostal Dominik Feri, ale ruku na srdce – když se podíváme okolo i dovnitř sebe, určité vzorce chování tam zkrátka najdeme.

Já teď čekám dítě. Dceru. Už se těším, jak sebejistou a silnou ženu z ní vychovám, v čemž mě podporují právě srážlivé výroky okolí. Nedávno jsem se na tohle téma chytla s babičkou: „Já se na ni tak těším,“ zamyslela se, „ale bude to mít v tomhle světě jako holčička těžký! Všude plno nástrah a násilí! A je to čím dál horší!“

To mě napružilo! Došlo mi, jak hluboce je tenhle problém zažraný v kultuře – chudinky ženské uzurpované neomalenými chlapy. Svět, kde na ženu čeká spousta překážek, osahávání v metru, pokřikování na ulici, nebo třeba – převratný to vynález dnešní doby – písemný souhlas s pohlavním stykem! Ano, tahle novota, o které začali diskutovat mnozí progresivisté, je totiž ve svém důsledku zpátečnickým krokem par excellence. K sebejistotě žen a k jejich lepšímu postavení nepřispěje. Naopak z nich dělá chudinky, které místo vlastního hlasu potřebují k sebevyjádření kus papíru. Podle mě je důrazné „ne!“, popř. kopnutí do kulí, mnohem efektivnější. A ještě tím ušetříme lesy a legislativu.