„Němci mají tři dobré vlastnosti, které škodí evropské integraci – pracovitost, skromnost a trpělivost,“ říká Robejšek. Nejškodlivější dobrou vlastností Němců je ta trpělivost, se kterou snášejí své vládce. „V případě Německa se chyby vládnoucích umocňují tím, že mají k dispozici hospodářskou sílu a politickou moc země plné pilných, skromných a pokorných lidí, kteří si nechají líbit plýtvání svých daní a potlačování své kultury,“ dodal politolog.

O mírumilovnosti Německa není sebemenších pochyb – také proto přenechávali němečtí kancléři dlouhá desetiletí politickou moc v Evropě francouzskému spojenci. Od druhé světové války byla evropská integrace hlavním cílem německé zahraniční politiky. „Země velikosti a hospodářské síly Německa působí, ať chce, nebo ne, jako regionální velmoc. Každý kancléř je zároveň i evropský regent a to, co rozhodne, ovlivní celý kontinent,“ zdůraznil Robejšek.

My jsme to podle jeho slov pocítili při tzv. „Energiewende“, tedy nepromyšleném odklonu od jádra. „Všichni Evropané trpí tím, že Helmut Kohl připustil vznik eura a že Angela Merkelová vydržuje státy, které na tak silnou měnu nestačí. A i to, že jí trvalo tři roky, než změnila svou chybnou migrační politiku, nevratně ovlivnilo celý kontinent,“ připomněl pár příkladů rozhodnutí, která vedou k rozdělování, a ne ke sjednocování Evropy. „Proti nesmyslu, který rozhodnou v Berlíně, není záchrany,“ poznamenal.

Z těchto důvodů je prý skutečným cílem evropské integrace snaha oslabit Německo a zapřáhnout jeho sílu ve prospěch celého kontinentu. „Euro byl pokus, jak snížit německou hospodářskou převahu,“ řekl a dodal, že nesnesitelně pilní, skromní a trpěliví Němci udělali všem čáru přes rozpočet.

Německo je jedna z mála zemí, které vydělávají vývozem zboží více, než zaplatí za dovozy. Německo financuje státy, které utrácejí více, než vydělávají. „Šestnáct let po zavedení eura, které tedy mělo původně hospodářskou dominanci Německa v Evropě oslabit, nakonec hospodářské rozdíly mezi členy eurozóny nezmenšily, nýbrž jen dále zostřily.“

A takhle to sjednocení Evropy podle Robejška rozhodně nevypadá. Připomněl slova Angely Merkelové, když doma zdůvodňovala svou chybnou politiku zachraňování Řecka: „Když padne euro, padne Evropa.“ Tehdejší floskule dnes podle jeho názoru dostává reálný význam. Pro Německo z toho prý plyne, že k záchraně eurozóny bude muset některým členům platit za to, že v ní zůstanou. 

S něčím takovým prý napevno počítá italská vláda a francouzský prezident také. „Spojenci chtějí Německo definitivně přikovat do role finančníka. Ale představa Berlína o sjednocení pomocí eura počítá se spořením a s bolestnými reformami,“ říká Robejšek s tím, že tragičnost německé role v procesu sjednocování Evropy je v tom, že všichni chtějí německé peníze, ale nikdo nechce německé rady.

Berlín prý není dost mocný na to, aby si mohl vynutit reformy v členských zemích, ale ani dost bohatý na to, aby mohl eurozónu trvale financovat. Každá budoucí berlínská vláda se podle politologa musí o trochu více bát toho, že němečtí občané odmítnou roli věčného sponzora jižní Evropy.

„Německo dnes sice ekonomicky vládne Evropě, ale nemůže hrát roli hegemona. Ale přesně to by bylo potřeba pro pokračování a dovršení sjednocení kontinentu,“ zdůraznil Robejšek, podle kterého by EU potřebovala stejně jednostrannou mocenskou situaci, jaká vládne v NATO.

Chybí hlavní hybatel, chybí s konečnou platností rozhodující politická moc. Tou Německo být nemůže, a proto dění v Evropě spolu s ním ovládají dnes jako vždycky Velká Británie, Francie a Rusko, píše Robejšek.

Je potřeba, místo iluzí o vyvrcholení sjednocení ve Spojených státech evropských, přemýšlet o rovnováze v pounijní éře. Myslitelný je podle Robejška vznik tří mocenských center, která by spojoval jak zájem zachovat maximum volné obchodní výměny, tak i členství v  bezpečnostním spolku NATO a konečně snaha oslabit ruský vliv.

„Rýsuje se jednak severní seskupení okolo atomové mocnosti Velké Británie. Francie jako druhá atomová mocnost by mohla představovat gravitační bod pro středomořské státy. A Německo by stálo v centru seskupení států ve středu a částečně i na jihovýchodě kontinentu,“ uzavřel s tím, že tato seskupení by byla ekonomicky sourodější a celkově mocensko-politicky čitelnější. Jejich členové by si proto prý vystačili s dvoustrannými dohodami.