„Při pokrývání pokusu o rozvrat v Kazachstánu, kterému zamezil současný prezident Tokajev bleskurychlým převzetím kompetencí od stárnoucího zakladatele Nur Sultana Nazarbajeva, mne překvapilo několik věcí, ukazujících schopnost prezidenta zacházet s mocí,“ konstatoval Kotrba a následně uvedl dvanáct bodů, jež ho zaujaly.

Jako první zmínil neteatrálnost. „... s jakou došlo k předání funkce předsedy Rady bezpečnosti Nur Sultanem Nazarbajevem, a jeho odchod ‚na vejminek‘, spolu se státnickým projevem bývalého prezidenta, který vyzval všechny vlastence, aby se semkli okolo nového prezidenta. Starý pán nejspíš tuší, že je třeba zabránit postupu nové vlády ‚do hrdel a statků‘,“ poznamenal Kotrba.

Dále jej zaujala „bleskurychlost výměny ‚pupkaté‘ vlády zbylé po Nazarbajevovi za ‚hochy, co se nezakecaj‘, a následné okamžité zatčení lenochů a zrádců v řadách státního aparátu, policie, armády, konstrarozvědky a dalších donucovacích orgánů“. A také se zaměřil na okamžitost vyhlášení výjimečného stavu a okamžitý cenový imperativ na potraviny a pohonné hmoty, tak aby padl jakýkoliv racionální argument vzbouřenců k podněcování nespokojenosti davu.

„V té souvislosti je nutné vysoce ocenit prohlášení prezidenta, který přikázal všem nemravně bohatým oligarchům, vzešlým z Nazarbajevovy éry, platit desátek do Národního fondu. Neuposlechnutí by se nejspíš trestalo znárodněním, případně smrtí některého z dětí či příbuzných,“ poznamenal. 

A zmínil i rychlost, „... s jakou reagovala CSTO na žádost prezidenta Kazachstánu s vysláním mírových jednotek, které převzaly v mnohém pravomoci armády i policie a znemožnily jejich zběhnutí k povstalcům,“ uvedl.

Hned ve dvou bodech pak zmínil rozhodnost. „Rozhodnost, s jakou prezident vydal rozkaz střelby ostrými bez varování do zbylých ‚demonstrantů‘, kteří se mezitím stačili ozbrojit automatickými zbraněmi i střední ráže a obrněnými vozidly vykradením několika armádních skladů a policejních zbrojnic. Rozhodnost, s jakou byli popraveni na místě někteří odmítači poslušnosti z řad vysoce postavených velitelů a policejních náčelníků. Policejní náčelník, který odmítl vydat podřízeným rozkaz na střelbu ostrými, spáchal sebevraždu,“ řekl.

„Vypnutí veškerého civilního mobilního a internetového spojení na samém začátku povstání, tak aby nemohlo dojít k dezinformačním akcím jak zevnitř – od vnitřní opozice, tak ze zahraničí a šířit se do dalších regionů. S tím může souviset i nepřekažení (možná dezinformačního) příkazu k vypálení a rozbití několika televizních a rozhlasových stanic a mediálních pracovišť, což provedli ‚demonstranti‘,“ uvedl dále.

„Zákaz pohybu civilních osob a zřízení check pointů na hlavních silnicích, což zamezilo ‚informační kurýrní službě‚ ‚demonstrantů‘,“ je pak další bod, jenž Kotrbu zaujal.

„Emocionálně mediální ticho, s nímž úřad prezidenta pouze věcně pokrýval události na konci každého dne a nepřipustil, aby bylo řečeno, kdo stál za pokusem o převrat, kdo stál za násilnostmi a rabováním. Strohé oznámení o zatčení, uvěznění a obvinění Massimova řeklo prakticky vše. Pokud byly zatčeny osoby s cizí státní příslušností, nebylo nikdy řečeno, jaké jsou národnosti či k jaké zemi patří. Žádná ze sousedních zemí tudíž nezískala pocit, že by měla být vinna za své občany. Pouze kyrgyzský prezident měl problém, když byl potichu propuštěn jeho slavný krajan, který se přidal k ‚revoluci‘, v poněkud pochroumaném stavu po výsleších. Hudebník z Kyrgyzstánu Vikram Ruzachunov, který se po zadržení v Kazachstánu na kameru přiznal k příjmu 90 tisíc tenge (více než 200 dolarů) za účast na nepokojích, odletěl do Almaty na pozvání přítele. Tvrdí, že ‚byl obětí na špatném místě, ve špatný čas‘. Na jeho podporu se konala v Biškeku demonstrace. Úřad prezidenta Kazachstánu se ale nedopustil žádného komentáře, kterým by zneuctil kteroukoliv ze sousedních zemí. Ne, sousedi nemohou za nic. To my sami můžeme za vše. A my sami si svůj problém také vyřešíme. To je postoj, který bych po zkušenostech s politiky neočekával. Je to postoj hrdého státníka. A trvá doteď,“ zmínil Kotrba.

„Rychlost a rozhodnost, s jakou Tokajev odmítl další setrvání mírových jednotek CSTO s tím, že velmi zdvořile a vděčně poděkoval za jejich zásah a poslal je šupem domů. Tím překvapil nejen ruské velící důstojníky, kteří takový postup nemohli doporučit, neboť dočišťovací operace ještě nejsou u konce a v zemi trvá napětí, ale překvapil tím i Putina. Mírotvůrci balí a odlétají. Kazachstánská armáda a policie už nejspíš nemají problém střílet ostrými a budou si muset zvyknout i na jiný, daleko ostřejší režim. Nikdo ale nemůže CSTO nazvat okupanty a Tokajeva ruskou loutkou,“ zmiňuje také Kotrba.

„Snadnost, s jakou se politicky odkryli mnozí, nejen ruští ‚komentátoři‘ v roli Rasputinů, kteří nedbali věcnosti a střízlivosti kazašského zpravodajství a jali se plivat jedovaté sliny tu na Turky, tu na Nazarbajevovu rodinu, tu na Rusy, nebo na sorosovské neziskovky. Přitom základním pravidlem žurnalistiky a základním etickým kódem novinářů je, že není komentáře bez zprávy. Do této pasti spadla většina médií moskevských zapadniků. Střízlivosti ostatních v mnohém napomohl příkaz zákona, který nutí vydavatele k této preambuli ‚divného‘ článku: ‚Tato zpráva (materiál) byla vytvořena a (nebo) šířena zahraničním hromadným sdělovacím prostředkem vykonávajícím funkce zahraničního agenta a (nebo) ruskou právnickou osobou vykonávající funkce zahraničního agenta.‘ Zahraniční média musela cítit nedostatek zdrojů, takže včetně slavné britské dezinformační centrály BBC a amerického propagandistického Rádia Svoboda na tuto falešnou linku naskočila a začala žvýkat komentáře bez zpráv. To, že se prožvýkají až do prdele svých chlebodárců, těmto ‚novinářům‘ nedošlo (české komentátory, zdrojující dezinformace u povstalců, nevyjímám, většinou šlo ale o předem předžvýkanou stravu agenturami, jejichž redaktoři umějí alespoň rusky),“ uvedl.

Jako poslední pak zmínil nepřipravenost západních rozvědek a mediálních pokrývačství na začátek destabilizace situace a i na tento vývoj.