Obě události nám něco vypovídají o současném Rusku a o problémech, jimž rok před klíčovými prezidentskými volbami čelí.
Protesty 26. března byly v zahraničním tisku přivítány s mediálními ohňostroji a jejich hlavní postava, právník Alexej Navalnyj, se stal hrdinou (nejen) západních liberálů. Co na tom, že Navalnyj sám liberálem západního střihu není. Nejenže mu vadí migrace do Ruska (ze Střední Asie), ale dokonce si myslí, že mezi Ukrajinci a Rusy není žádný rozdíl – obvykle signál k volání o ruském nacionalismu – tedy pokud to říká někdo jako Vladimir Putin... Podobně jako na Ukrajině Západ rád žije v iluzích, že společný nepřítel zacelí často zásadní rozdíly a že slova mají všude stejný obsah. A tak potom mohla jiná hrdinka, Naděžda Savčenková, šokovat svými výroky o Židech...
Anatomie březnových protestů
Bez ohledu na personálie je protesty z 26. března nutné brát vážně, protože ukazují na určité změny, které se mohou (a jistě nemusejí) proměnit v trendy. Můžeme si být jisti tím, že Kreml už protesty pozorně studuje a jeho „spin doktoři“ promýšlejí další postup a strategie (a to hlavně volební).
Pokud si shrneme základní poznatky, platí zhruba následující: protesty nebyly masové (čísla se liší, počínaje 20 tisíci a konče až 90 tisíci protestujících v celém Rusku). Na druhou stranu se týkaly celé řady velkých, větších i menších měst v regionech Ruska. Poslední vlna protestů v zimě 2011/2012 byla téměř výlučně spojena s metropolemi – s Moskvou a Petrohradem.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vss