Žilková se na podzim vrátila do Česka, její manžel Martin Stropnický v Izraeli dál vykonává pozici velvyslance. „Já jsem se jmenovala rodinný příslušník doprovázející státního úředníka dlouhodobě vyslaného do zahraničí. Předtím jsem byla jenom herečka. Teď už jsem zase herečka,“ uvedla Žilková. Jako manželka diplomata si podle svých slov musí dávat pozor na pusu. „Což je pro herečku dost těžké.  Na jakoukoliv otázku k volbám nebo k politikům já odpovídám: Je proti diplomatickým zvyklostem na toto odpovídat. To je super,“ podotkla.

Nikdy předtím Žilková podle svých slov v Izraeli nebyla, nyní je do něj zamilovaná. „Chtěla bych se tam odstěhovat a žít tam do konce života. Já jsem totiž nikdy předtím nikde nebyla, možná tak v Bibione,“ dodala Žilková. Podle jejích slov je v Izraeli ohromně bezpečno. „Izraelci bezpečnost předvídají, takže tam je mnohem bezpečněji než v Evropě. A kluci a holky tam chodí povinně na vojenskou službu, takže mají spoustu vojáků hlídajících hranice. Někdy vidíš, jak letí raketa, ale vzápětí ji někdo sestřelí, takže to je vlastně...“ zmínila. Podle jejích slov je bezpečnější jet do Izraele než do Paříže. 

Složitá pro ni byla hebrejština, kdy kolikrát podle svých slov nevěděla v obchodě, zda si koupila mouku nebo savo. „Naštěstí moje starší děti v Čechách mi vysvětlili, že existuje aplikace, která to přeloží, ale zase na to potřebuješ data, takže jsem si musela koupit kartu. A než pochopíš, jakou kartu si koupíš, tak si koupíš hodněkrát špatně. A pak zjistíš, že se ti tam hodí ruština,“ dodala Žilková, která podle svých slov učila v Izraeli jako dobrovolnice zadarmo češtinu. „My Češky jsme tam provdatelné v každém věku,“ vyprávěla také to, jak si Izraelci často berou Češky. Vzpomněla i na to, jak ji zastavil nějaký stařeček na pláži a pozval ji na kávu. „Byla jsem nadšená,“ dodala. 

„Izraelky jsou takové zamračené, jsou ostré, jak jsou v té armádě. Tam se o děti starají chlapi. Mají nejvíc vysokoškolaček na počet žen v populaci,“ zmínila také Žilková. „Hrozně rychle jsem si tam zvykla a opravdu se tam cítí člověk bezpečně. Pravda je, že třeba do obchoďáku nebo do kina se jde vždy přes rámy, pořád kontrolují kabelky. Nedá se zaparkovat bez prohlídky auta. První den se rámů lekneš a druhý den jsi nadšený, protože si říkáš, že se starají o moji bezpečnost,“ zmínila Žilková, která v Izraeli žila rok a třičtvrtě. „Chtěla bych českým divákům ukázat, jak je ta země krásná a bezpečná, pro Čechy důležitá,“ řekla.

Summit v Bulharsku. S Pavláskem?

Vzpomněla i na to, jak doprovázela svého manžela na státní svátek Izraele k prezidentovi. Pro ni to nebylo dle jejích slov nic neobvyklého, tyto akce, byla zvyklá ze svého hereckého prostředí. „Zase tam není bulvár, to je úžasný. To je taková svoboda, že tě nikdo nechce nachytat. Oni mají v tom diplomatickém světě předepsané přátelství. A to je jak s kolegyněmi v šatně. Musíte spolu vyjít,“ sdělila. 

„Martin, než se stal diplomatem, tak byl ministr. Já jsem s ním jednou zažila cestu na nějaký summit do Bulharska, do Sofie. Tam byl program i pro manželky diplomatů, takže jsme přes den byly v nějakém muzeu, pak jsme byly na nějakém společném obědě, kde jsme se snažily přátelství mezi těmi zeměmi po ženské linii prohloubit. A večer byl koncert. Byla to taková dvorana, stáli jsme v hloučku a jsem se takhle koukla vlevo a tam stál Lukáš Pavlásek. A já jsem s ním chvilku předtím ještě hrála, takhle měl puštěný ty vlasy, a byl takovej jako přihrblej, a já jsem říkala: Ty jo, co on tady dělá? Lukáš Pavlásek na summitu v Bulharsku všech hlav evropských států... A protože na Martina Stropnického moc mluvím, moc se směju, tak jsem tak nesměle pozdravila. A on na mě taky jen tak pokývnul. Teď jsem strčila do toho Stropnického a říkám: Vidíš ho? A on říkal: Koho? A já říkám: Pavláska. A on říkal: To není Pavlásek, to je Boris... Ne Boris Jelcin, já jsem blbá,“ zasekla se Žilková při vyprávění. Kraus jí však napověděl: „Boris Johnson?“ A ona: „Ano,“ dodala se smíchem. 

Na serveru YouTube je pak k vidění ještě další část pořadu „Co jste neviděli v Show Jana Krause“. A tam vyprávěla o tom, co mají ženy diplomatek za program. „Mají za úkol na nějaké neoficiální platformě se setkávat a udržovat přátelské vztahy s ostatními zeměmi. Takže jsem chodila na jógu s Japonkou, Holanďankou, Makedonkou, Turkyní, bylo to bezvadný, měly jsme dva kluby, takže se třeba chodilo po těch rezidencích a navzájem se vařilo a dělaly se přednášky. A já jsem tam začala cvičit amatérské divadlo,“ vzpomněla. 

V Izraeli jsou všichni rodinní, říká

V Izraeli se podle svých slov nebála. „Čeho bych se měla bát? Oni jsou takoví rodinní. Já se svými šesti dětmi jsem tam nic, tam mají třeba 12 dětí, 15. Ale oni jsou strašně milí, strašně v pohodě, strašně přátelský. Já jsem si jako vždycky myslela, že v Itálii mají rádi děti, to se nedá srovnat s Izraelci. Židovské děti jsou dar boží a ty mohou všechno. Dělají všechno na té pláži – zlobí, válejí se a pak z nich vyrostou skvělí IT,“ popsala.

„Jsou strašně přátelský. Tam je úplně jedno, jakou řečí mluvíš, odkud jsi, protože všichni mají babičku z Jamajky, dědečka z Polska, takhle jsou namíchaní, takže tam je taková pohoda, protože vlastně všichni jsou odevšad, všichni jsou zvyklí k toleranci. Tam prostě v Haifě žije pět náboženství vedle sebe, naprosto v klidu,“ dodala. A co Arabové? „Tak ti jsou taky hodní. Ale já už nemůžu mluvit víc, to je proti diplomatickým zvyklostem. Ale já jsem tam opravdu za ten rok a tři čtvrtě nenašla nic, proč bych se tam bála jet,“ uzavřela.

Veronika Žilková o multikulti výchově i o migrantech hovořila v obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz před čtyřmi lety. „Je to silný pud přírody. I mnoho evropských žen časem svůj pud určitě bude dobrovolně směřovat k novým samcům...“ zamyslela se tehdy Žilková nad příčinami napadení některých žen v Německu, v Rakousku, ale i v dalších zemích.