„Tříletý kluk by měl mít starost akorát, jak přesvědčit mamku, aby mu pořídila hračku, kterou někde viděl, nebo kde ještě zblajznout něco sladkého. Neměl by být převážen do jiného státu, protože mu doma hrozí smrt. Když ho jeho maminka vyndávala z našeho auta, spal tak tvrdě, že nevěděl o světě. Byli jsme na místě a byla noc. Říkala, že by nás ráda obejmula, ale měla plnou náruč jeho celého světa. Tak jenom poděkovala a odnesla si ho s dvěma taškami přes rameno, což bylo všechno, co měli,“ vypráví Filip Valtr.

V prvním sledu úvah je mu prý úplně jedno, jaká je kolem toho politika, kdo udělal, jaké chyby a proč se to děje.

„Děje-li se něco takového v mém dosahu, budu se vždy snažit nejdříve nějak účinně pomoci takovým, jako je malý Jurij. Po tornádu na Moravě jsem se také nespokojil s posláním peněz kamsi, nevěda, co za ně bylo. Jel jsem tam a nadělal si mozoly. Proto jsem i tady hledal způsob, jak udělat něco s větší přidanou hodnotou. Jsem rád, že znám lidi, jako je Honza Dočekal, Tomáš Macek a Jiří Randula, s kterými jsem na jedné vlně a lze tedy jednat přímočaře a dělat konkrétní pomoc konkrétním lidem,“ popisuje.

„Neustále čtu cosi o Nigerijcích a vůbec mě ty řeči nezajímají. Na Slovensku v Ubla opravdu nějací jsou,“ říká Filip Valtr.

Ale například v Kroscienko, kde byli oni, nebyl prý ani jeden. Pouze ženy a děti z Ukrajiny.

„Aktuálně řešíme, jak postupovat dál, aby to mělo smysl a maximální efektivitu. Není dobré sbírat hlava nehlava vše, co máte při ruce. Materiální pomoci je aktuálně většinou dostatek, často přebytek. Momentálně by se i nadále hodily mikrobusy, nebo autobus + řidič. Díky všem za podporu a případné nabídky,“ uzavírá Filip Valtr.