Úvodem rozhovoru Žilková popsala, jak cestuje. „Je to přechodová fáze, kterou musím vydržet,“ popsala svůj běžný program, kdy vskutku pendluje mezi Českem a Izraelem. „Jsem velvyslancova manželka krátkou dobu, tak nevím. Nicméně jsem se za tu krátkou dobu přihlásila na Facebook Čechoslováků v Izraeli. Obrátilo se na mě mnoho mladých Češek provdaných v Izraeli a začaly volat po tom, jestli by jejich děti někdo nezačal učit češtinu. Tak jsem napsala, že jestli mají vážně chuť chodit dvakrát měsíčně s dětmi na hodiny češtiny, založíme v Izraeli českou Školu bez hranic, která má už čtyřicet šest poboček po světě. A ať přijdou v sobotu v deset, že se domluvíme,“ uvedla Žilková s tím, že se na místě sešlo asi sedmdesát lidí, další sobotu pak dvakrát tolik. Poznamenala k tomu, že jí takhle osud posílá výzvy. 

„Mnoho práce je na světě zadarmo. A rezidence přece má sloužit k tomu, že je nejen reprezentační prostor České republiky, ale také sdružuje krajany,“ dodala. 

Jak se pak také svěřila, v Izraeli prošla školením, jak se chovat, když zazní siréna, nebo jak najít nejbližší kryt. Zároveň však dodala, že Izrael je velmi bezpečná země, neboť si tam hlídají, koho do ní pustí. „Na letišti máte velký pohovor a kontrolu. Když jdete do obchoďáku, čeká vás kontrola, co máte v kabelce. Když vyrazíte do divadla, jdete přes rám. V tu chvíli si říkáte: Super, tady není ta evropská nahodilost. Oni k tomu přistupují, jako když máte bacily v rodině. Prostě si preventivně myjete ruce,“ sdělila s tím, že jejich prevence je tak velká, že se paradoxně člověk cítí bezpečně. 

„Je to velmi ajťácká země, s kreditní kartou a telefonem můžete cokoli. Je vidět, že je to nová země, vždyť je jí jen sedmdesát let. Lidé přišli z různých míst a přinesli to ověřené, odzkoušené,“ dodala k životu v zemi. 

Závěrem pak také zavzpomínala na to, jaké to bylo být manželkou ministra obrany. „Jsem vděčná za to, že jsem se díky manželově práci na ministerstvu obrany dostala blíž k armádě. Pro mě to setkání s chlapci, kteří jsou ochotni za naši zemi položit život, bylo významné,“ zmínila Žilková, která jako manželka ministra obrany založila Cestu za světlem, spolek lidí, kterým někdo zemřel při výkonu služby.

V tu chvíli se svěřila také s tím, jak byla v době, kdy byl manžel politikem, na černé listině. „Čtyři roky jsem byla na černé listině, ale nikdo vám to neřekne do očí,“ zmínila, že nevylučuje souvislost právě s manželovou prací. „V momentě, kdy manžel v politice skončil, začala jsem točit filmy a seriály, mám práce jako zamlada. Ale těch let nelituju. Hrála jsem divadlo, čtyři roky jsem vedla oddělení na umělecké škole. Rozhodně si nestěžuju. Práci si vždycky najdu. Někdy je dobře placená, někdy málo, někdy vůbec, ale vždycky nějaká je,“ řekla Žilková, že nikdy manželovi nic nevyčetla. „Klidně budu další roky u ledu, protože jeho práce je důležitější. Za to, že ji mohl dělat, to stálo,“ zakončila.