Stanislav Balík se zabývá bezpečností, politikou, historií, vojenstvím a komunikačními dovednostmi… Hned v úvodu si postěžoval, že se vracíme k dobám nesvobody. „V roce 1989 jsem byl studentem Masarykovy univerzity v Brně, tehdy ještě univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Když se podívám zpátky do minulosti a porovnám si, jaké byly představy před třiceti lety, mám pocit, že se v mnoha směrech vracíme o třicet let zpátky. Když mi bylo dvacet, bojoval jsem proti tomu, aby tady totalita byla, ale začínám mít pocit, že totalitní prvky se nám tady stále nebo znovu objevují. A myslím si, že na svém životním příběhu bych to mohl ilustrovat – dneska už nejsem zaměstnancem základní školy, protože jsem byl propuštěn,“ překvapil hned v úvodu čerstvou novinkou posluchače i moderátora. „Jsou dvě cesty, před kterými stojíme – buď cesta k národnímu státu jako v Maďarsku, nebo cesta majdanizace jako na Ukrajině, kde svrhli barevnou revolucí prezidenta a provedli převrat. Měli bychom se vydat cestou středoevropskou, měli bychom se spojit,“ dodal.

 

Otec pana Balíka byl vojákem z povolání a syn původně kráčel v otcových stopách – po Listopadu učil jako civilní učitel sociologii na vojenské akademii, na Univerzitě obrany krátce učil politologii. Chystal se původně z armády odejít, ale v roce 1995 absolvoval studijní pobyt a kurz pro důstojníky na německé Führungsakademie, i když důstojník nebyl. „Němečtí důstojníci mě nadchli, byli velmi přátelští, komunikativní, na základě toho došlo k osudovému rozhodnutí. Profesoři a docenti na Vojenské akademii v Brně těmito novými poznatky nebyli nadšeni, připravoval jsem pedagogické a komunikační kurzy pro nejvyšší důstojníky, a ti zasloužilí soudruzi byli velmi zklamaní, že to bylo úspěšné,“ vzpomíná Stanislav Balík. „Revoluční poznatky ze Západu se nesetkaly s přílišným pochopením, ale bylo to velmi kreativní a moc mě to bavilo. Proto se to celé rozjelo.“

 

 

Postupem času, jak doba houstla, ale začal mít se svou kreativitou u armády problémy. Točil například i informační videa o různých válečných konfliktech či Islámském státu. „Dvanáctého března 1999 jsme vstoupili do NATO a za 12 dní začalo orwellovské humanitární bombardování, to byl velký otřes. Začal jsem situaci na Balkáně studovat, ale až později jsem si uvědomil některé důležité souvislosti.“

 

To nemohlo dobře dopadnout. A taky nedopadlo. „Začali mi do toho mluvit nekompetentní lidé a celé to pohřbívat.“ A tak v roce 2017 Stanislav Balík raději z armády definitivně odešel.

 

Na konci roku 2018 pak nastoupil na základní školu ve Znojmě, kde s ním zatočili ještě drsněji než v armádě. Doba je zlá, a tomu, kdo neříká, co říkat má, se dostane spravedlivého potrestání. Po nástupu do školy nejprve pan Balík zjistil, že „úroveň našeho školství je velice nízko a úroveň děsivým způsobem poklesla a ani v nejhorších snech jsem si nepředstavoval, jaká bude realita“.

 

To ale nebyl důvod zmíněných potížích, ten přišel až pod dvou či třech měsících, kdy se paní ředitelka a její zástupkyně domákly, že není dostatečně stranicky uvědomělý. „Občas jsem ve sborovně hovořil otevřeně a neuvědomil jsem si, že se vše donese. To jsem podcenil, ani v armádě jsem nebyl zvyklý, že si musí člověk hlídat každou větu.“