Jak jsem již dříve uvedl, takzvaní umírnění rebelové v Sýrii de facto neoperují a že Svobodná syrská armáda (FSA) buďto zkolabovala, nebo spousta jejích členů zběhla a posílila syrskou franšízu Al-Káidy Frontu an-Nusrá a Islámský stát/Daeš. Tento text má za cíl analyzovat genezi konfliktu v Sýrii s přihlédnutím na další opoziční struktury bojující s režimem Bašára Asada.

Legitimní protesty proti vládě Bašára Asada, jež lze považovat za variaci na arabské jaro, se brzy staly násilnými s tím, že po pěti měsících nepokojů, tedy do doby, než do konfliktu vstoupily vnější aktéři, byl poměr zabitých zhruba 3 : 1 (demonstrující civilisté versus syrské bezpečnostní složky). Z toho celkem jasně vyplývá, že syrské represivní složky byly vystaveny řadě násilných útoků ze strany demonstrantů volajících po demokratických změnách v zemi. Mýtus panující okolo sympatické revoluce v Sýrii, mající dějinotvorný potenciál, se tedy nekonal, neboť představitelé demokratických sil byli záhy odsunuti na okraj nebo přímo do podzemí a jejich vliv na dění v zemi byl minimální a nyní se rovná nule.

Džihádisté na koni

Paralelně s vytvořením „demokratických“ opozičních bojových sil reprezentovaných hlavně FSA začaly ve druhé půlce roku 2011 a během následujícího do Sýrie proudit tisíce džihádistických elementů, jež se brzy staly páteří syrské opozice. Tuto skutečnost dokládá i zpráva americké Defense Intelligence Agency (DIA) ze srpna 2012, v níž její zaměstnanci předpovídají a mezi řádky vítají převahu saláfistů ve východní Sýrii a vznik Islámského státu. Saláfisté, mající silnou podporu hlavně ze Saúdské Arábie, samozřejmě nepředstavují žádnou mírumilovnou demokratickou alternativu k vládě sídlící v Damašku – jejich cílem je nastolení práva šaría v Sýrii, nemluvě o maligní ideologii Daeše. Tato politika, již podporovali spojenci Washingtonu v Rijádu, Ankaře a Dauhá, měla vést k izolaci a porážce režimu Bašára Asada, potažmo jeho podporovatelů v Moskvě a Íránu.

Další významnou informací, již tato zpráva obsahuje, je konstatování, že hlavní hnací sílu povstaleckých sil v Sýrii představují saláfisté, muslimští bratři a irácká odnož al-Káidy; tedy žádní mírumilovní demokraté. Připomínám, že hovoříme o situaci z roku 2012; v té době zuřil válečný konflikt v Sýrii více než rok a nyní je situace odlišná, nicméně káidističtí bojovníci na válečném poli převládají. Bašár Asad tedy již v této době čelil džihádistickým elementům, jež nepředstavovaly schůdnou alternativu vůči jeho opresivnímu režimu.

Tito fanatikové byli nepokrytě financováni, trénováni a vyzbrojeni blízkými spojenci Spojených států, a to zejména Saúdskou Arábií. Z poznatků americké tajné služby vyplývá, že al-Káida v Sýrii prováděla teroristické útoky již na začátku roku 2012, tedy ani ne rok po vypuknutí protestů proti režimu Bašára Asada, a že v zemi hraje nemalou úlohu. Američtí představitelé také uvedli, že stoupenci al-Káidy operující v Iráku se začali přesunovat na bojiště v Sýrii, aby zde bojovali po boku antiasadovských sil.

Irácký faktor

Nezapomínejme, že al-Káida měla před angloamerickou invazí do Iráku v roce 2003 v Mezopotámii pramalý vliv, ale ten vzrůstal a sílil společně s odporem proti cizím okupantům. Tito fanatičtí bojovníci se po takzvané surge v Iráku v roce 2007 uchylovali do bezpečného azylu v Sýrii, kde se později přidali na stranu antiasadovské opozice. Není náhoda, že myšlenky na vytvoření Islámského státu vznikaly v Američany spravovaných věznicích v Iráku, a to v letech 2007 až 2008, o čemž se podrobněji můžeme dočíst v mainstreamovém listu Washington Post.

Je proto nutné vyzdvihnout, že ilegální angloamerická agrese do Iráku zažehla sektářský konflikt tamtéž a ten se posléze „přesunul“ na syrské bojiště. To se ostatně můžeme dozvědět z depeše amerického velvyslance v Damašku z roku 2006, který doporučoval využití sektářské pře ke svržení režimu Bašára Asada, a to pět let před zažehnutím nepokojů v Sýrii. Obecně je možné konstatovat, že válka v Iráku představovala zásadní faktor v destabilizaci širšího Středního východu, a tato teze je podepřena třeba touto renomovanou studií s názvem The Iraq Effect, již vypracovali experti na bezpečnostní situaci Peter Bergen a Paul Cruickshank.

Libyjská spojka

Investigativní novinář Seymour Hersch navzdory mainstreamové mediální klatbě přišel minulý rok se zjištěním, že CIA se na začátku roku 2012 ve spolupráci s Tureckem, Saúdskou Arábií a Katarem podílela na tajném plánu, který spočíval v transferu zbraní z arzenálu svrženého libyjského lídra Kaddáfího do rukou syrské opozice. Spojené státy měly v této operaci hrát jakousi zákulisní roli „supervizora“, nicméně další zpráva DIA z října 2012 (publikovaná organizací Judicial Watch) odhaluje, že transfer zbraní z libyjského Benghází do dvou syrských přístavů nacházejících se poblíž hranic s Tureckem probíhal od října roku 2011 do začátku září roku 2012. Zbraně z libyjských arzenálů se přirozeně dostaly do rukou i hlavním představitelům syrských opozičních sil – džihádistům a káidistům, což aktivně podporovali klíčoví spojenci Spojených států. Ba co více – informace o této operaci přicházejí přímo ze zdrojů amerického ministerstva obrany, není proto žádný důvod pochybovat o jejich pravosti.

V listopadu 2012 bojovalo v řadách syrské franšízy al-Káidy (Fronta an-Nusrá) 6 tisíc až 10 tisíc jednotek, které byly v tu samou chvíli považovány za vysoce disciplinovanou a efektivní sílu na syrském kolbišti. Tyto jednotky byly řízeny ze zahraničí arabskými monarchiemi s jasným cílem – svrhnout režim Bašára Asada, a to i za cenu, že oficiální nepřítel Washingtonu ovládne Levantu a nahradí sekulární, byť silně represivní vládu. Tato politika vedla taktéž ke vzniku Islámského státu/Daeše v Sýrii, který zde začal zapouštět kořeny v dubnu 2013 – jak bylo ostatně předpovězeno v analýze DIA o osm měsíců dříve.

Zdá se to být velice nelogické, nicméně priority zůstávaly stále stejné, jak už bylo naznačeno v roce 2006 tehdejším americkým velvyslancem v Damašku v depeši odtajněné WikiLeaks. Asadovi spojenci – Rusko, Írán a libanonské hnutí Hizballáh – tuto skutečnost vnímali velmi citlivě a svého chráněnce podporovali finančně, vojensky a diplomaticky.

Vyzbrojování „umírněných“ rebelů, kteří de facto neexistovali

Poté, co byl přísun zbraní z Libye pro syrské „rebely“ v září 2012 kvůli atentátu na amerického ambasadora v Benghází zastaven, prezident Obama v dubnu následujícího roku autorizoval vlastní tajný program spočívající ve vyzbrojování „umírněných“ rebelů v Sýrii. To navzdory zprávě DIA o tom, že hnacím motorem povstaleckých sil v Sýrii jsou islamisté. Obamova administrativa si tedy dobře uvědomovala riziko toho, že jí dodávané zbraně mohou skončit v rukou džihádistických elementů, což se také stalo. Tento plán byl vskutku učebnicovým fiaskem americké zahraniční politiky a jen vlil další olej do ohně krvavých násilností.

Navíc uprostřed roku 2013 bojovníci z řad FSA buďto podlehli v boji, nebo se připojili k Frontě an-Nusrá a Daeši. Většina z původně „umírněných“ rebelů se stala hardcore saláfisty nebo se připojila k Muslimskému bratrstvu. Zatímco saláfisté by nejraději ze Sýrie vytvořili chalífát ne zdaleka nepodobný tomu, který vytvořil Daeš, Muslimské bratrstvo by dalo přednost vzniku muslimského státu s vypsáním voleb. Avšak za situace chaotických bojů v Levantě, kdy se zvěrstev a zločinů dopouštějí všechny zúčastněné strany konfliktu, de facto neexistuje smysluplná možnost, kterak vytvořit životaschopný stát.

Umírnění versus neumírnění

Podívejme se nyní na další vnitřní aktéry syrského konfliktu, bojující na straně opozice, jak je na sklonku roku 2013 vylíčila BBC. Přestože si v témže roce vysoce postavený americký generál Michael Dempsey povzdechl, že Spojené státy v Sýrii nemají spojence, který by spolehlivě plnil jejich zájmy, BBC rozděluje syrskou opozici na spojence nejvyšší vojenské rady FSA a džihádisty – jako by chtěla demonstrovat, že existuje rozdíl mezi umírněnými bojovníky a fanatickými islamisty v syrském válečném kotli. Je třeba toto rozdělení brát s jistým odstupem a nadhledem. Ke spojencům FSA, která tou dobou de facto neexistovala, se počítají kupříkladu ozbrojené skupiny, jako jsou Brigáda syrských mučedníků (zhruba sedm tisíc bojovníků), Brigáda severní bouře, ale i hardcore islamisté z Ahrar al-Šam.

Dále zde operuje Islámská fronta, jejíž vnik signifikantně oslabil Syrskou islámskou osvobozeneckou frontu a která v prosinci 2013 čítala 45 tisíc ozbrojenců. Ta se definuje jako nezávislá politická, vojenská a sociální formace, jejímž cílem je svrhnout režim Bašára Asada a vybudovat v Sýrii islámský stát. Přestože tato platforma odmítá spolupráci s Frontou an-Nusrá a Daešem, v jejích řadách figurují výše zmínění islamisté z Ahrar al-Šam a sama vítá bojovníky, kteří by ji podpořili v džihádu. V tomto případě jde samozřejmě o ozbrojený džihád.

Nesmíme taktéž opomenout ozbrojené křídlo syrských Kurdů YPG, které představovalo dominantní sílu v boji proti džihádistům z Daeše. Přestože se YPG dostávala do křížku jak s vládními silami, tak s „rebely“ včetně hardcore džihádistů, byli její bojovníci obviněni zástupci „rebelů“ a tureckou vládou z toho, že fungují jako proxy síla Asadovy vlády. Ankara se nyní věnuje leteckým úderům proti tureckým Kurdům, zejména proti Straně kurdských pracujících (PKK), a zároveň nese nelibě jakékoliv snahy Kurdů o národní emancipaci kdekoliv.

Příliš brutální i na al-Káidu

Dále se rešeršéři z BBC věnují čistě džihádistickým skupinám, mezi něž počítají Frontu an-Nusrá a samozřejmě Islámský stát/Daeš. An-Nusrá byla s pomocí irácké al-Káidy pravděpodobně vytvořena v polovině roku 2011, a jak již bylo výše uvedeno, představuje jednu z nejefektivnějších bojových formací v syrském válečném kotli s cílem vytvořit v Levantě Islámský stát. Již na prahu své dráhy neblaze proslula desítkami sebevražedných atentátů ve velkých syrských městech, při nichž přišlo o život mnoho civilistů. Podle oficiálních informací ještě v tomto roce an-Nusrá koordinovala své bojové aktivity s FSA, tedy onou „umírněnou opozicí“, která však v roce 2013 de facto přestala existovat. Není žádným tajemstvím, že tyto káidisty přímo podporují klíčoví spojenci USA – Saúdská Arábie a Turecko – což však Bílý dům nepřimělo k tomu, aby tomu učinil přítrž. Al-Káida v Sýrii zjevně pro Bílý dům nepředstavuje takovou hrozbu jako Asadova vláda.

Když v dubnu 2013 vznikl v Sýrii Islámský stát/Daeš, distancovala se od něj dokonce i Fronta an-Nusrá, neboť jeho metody byly příliš brutální i na ni. Tyto praktiky není třeba samostatně vypisovat, to by bylo vskutku nošení sov do Athén. Islámskému státu se podařil doopravdy brilantní kousek: vytvořit teroristický stát o rozloze Velké Británie, kde může žít asi osm milionů lidí. Skutečnost, že plodnou půdu pro jeho vznik iniciovala angloamerická invaze, je podepřena jak z odborných kruhů, tak z nejvyššího patra americké politiky.

Tím se oslím můstkem dostáváme k zásadnímu spouštěči celé tragédie na širším Středním východě, tj. k Bushově a Blairově ilegální agresi do Mezopotámie, která „inspirovala“ i zažehnutí konfliktu v Sýrii.

Syrská armáda povstává z popela

Rovnováha sil se v Sýrii změnila s přímým zapojením Rusů do bojových operací. Zatímco ještě před měsícem byla armáda Bašára Asada v podstatě na odpis, nyní v poli posiluje a podle slov reportéra Roberta Fiska se může stát nejzocelenější armádou na Blízkém východě. Neustávající ruské letecké útoky pomohly syrské armádě, podporované íránskými jednotkami a Hizballáhem, znovu dobýt oblasti v okolí Damašku, Homsu a Hamá. Síly loajální Bašáru Asadovi se nyní pokoušejí získat opětovnou kontrolu nad druhým nejlidnatějším syrským městem, Aleppem.

Ať tak či onak, nedomnívám se, že by americké nebo ruské bomby tento ožehavý konflikt vyřešily; tím musí být diplomatické úsilí, byť se zájmy všech zúčastněných aktérů přirozeně liší. Porážka Islámského státu a káidistů, tedy toho, co zbylo ze syrské „opozice“, by měla být prioritní, otazník ovšem visí nad osudem Bašára Asada, jenž má na svědomí celou řadu zločinů. Nicméně okolnosti týkající se jeho návštěvy v Moskvě naznačují, že je případně ochoten odstoupit z funkce prezidenta, aby mohla být vytvořena nová vláda. To je ale záležitost příštích dní a měsíců.