„Problém v Česku je, že hodně lidí vůbec neví, co sexuální obtěžování je, a spojují si to jen s těmi nejdramatičtějšími případy napadení nebo vydírání,“ říká Petr Pavlík (ČSSD), ombudsman Technické univerzity v Liberci v rozhovoru pro iRozhlas. Současně působí i jako zástupce vedoucí Katedry genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, přičemž se zaměřuje na témata jako rovnost mužů a žen, diskriminace a vzdělávání v oblasti sexuálního obtěžování na vysokých školách. V rozhovoru podotýká, že „do doby před třemi lety vládl na českých univerzitách v tomto tématu středověk“.

Pavlík byl jedním z prvních, kdo se v Česku před 12 lety pokusil zavést podobné precedenty pro sexuální obtěžování na vysokých školách, jaké jsou již zcela běžné například na západních univerzitách. Akademická obec se mu za to tehdy vysmála. Kolegové ho obviňovali z pokusu o omezení akademické svobody. „Dnes je po #MeToo, po případech psychiatra Cimického, po Ferim a dalších případech už situace jiná,“ poznamenal.

Ze své pozice ombudsmana vyhodnocuje podněty, které se k němu dostanou často e-mailem, a na základě závažnosti je následně řeší. Řešení může být formou osobního setkání s lidmi, jichž se podnět týká, a vysvětlení profesních mantinelů a chování, které je již přes čáru. V případě závažnějšího podnětu navrhuje Pavlík sestavení komise složené z odborníků, která o celé věci bude rozhodovat. „Pokud by se jednalo o opravdu závažný problém, tak je to otázka pro orgány činné v trestním řízení,“ dodává.

„Velký problém s nahlašováním je, že studenti nemají důvěru, nevědí, jestli není ombudsman třeba propojený s děkanem a že se jim nakonec nevymstí, když něco nahlásí,“ říká. Pavlík na univerzitě v Liberci působí jako externí ombudsman, a to doporučuje i ve svých příručkách pro ostatní univerzity. Je dle jeho slov lepší nebýt napojen na struktury instituce, roste tím důvěra studujících i zaměstnanců.

Na univerzitách jsou podle Pavlíka stále běžné sexuální vtipy pedagogů během výuky. Určité způsoby přednášení, na které je však spousta přednášejících zvyklá, „dnes už nemohou být tolerované“. Pod definici sexuálního obtěžování spadá i vytváření nepříznivého prostředí, a četné průpovídky, jako například že „ženy nemají na matiku buňky“, k tomuto přispívají. Mezi důvody pro takovéto chování může spadat neznalost, to jde vyřešit i jen konverzací, ale i „snaha pedagogů upevnit si svou moc“.

Pavlík u vnímání sexuálního obtěžování pozoruje propast mezi starší a mladší generací. V té starší podle něj stále přetrvávají stereotypy. Připomíná počátky hnutí #MeToo, které řadu Čechů pobouřilo a mnozí muži hnutí označovali za ženskou hysterii. To podle Pavlíka „poukázalo jen na mužskou neznalost psychologie oběti a na mužskou snahu bránit svou vlastní moc a své teritorium“.

Čím více studentek se ozve a nevhodné chování pedagogů ohlásí, tím spíše česká společnost uvěří, že se takové věci doopravdy dějí. Podle Pavlíka spousta případů teprve vyplave na povrch. „V české společnosti je toho tolik, že se musí začít čistit. Případů už je dost, a ještě jich nejspíš bude víc,“ míní Pavlík.