„O uprchlících nevím vůbec nic, já to v médiích nesleduju,“ proklamuje na úvod Mike. Česká televize k tomu připojuje dodatek, že hned po Makedoncích jsou Češi k uprchlíkům vůbec nejodmítavější v Evropě. „Myslím si, že je to politický záměr, že to není nějak, že by se najednou uprchlíci rozhodli, kam poběží,“ myslí si Petr.

Aktéři budou mít možnost vyzkoušet si kontakt s uprchlíky na vlastní kůži a zjistit, proč ze svých zemí prchají. Renato s Klárou odletí do Afriky, zbylá trojice Mike, Petr a Šarlota si projde tzv. balkánskou uprchlickou cestu, ale opačným směrem, cestou do Sýrie. S sebou mají jen malé batůžky s karimatkou. „Vypadáme jak somráci,“ komentuje to Mike přímo před skupinou opravdových bezdomovců.

Každý z účastníků dostane na cestu 250 euro a balíček potravin. Za tyto peníze mají cestovat a přespávat. Jako motivaci jim producenti nabídli, že veškeré uspořené prostředky mohou věnovat uprchlíkům v Sýrii. „Sám si něco koupím, nedám jim žádný peníze, co bych dával peníze nějakejm uprchlíkům,“ komentuje to během cesty po nádraží Petr.

Prvním výdajem z jejich rozpočtu bude zakoupení jízdenek na vlak do Maďarska. „Tisíc korun jo? A uprchlíci platěj taky tolik peněz, nebo jezděj načerno,“ ptá se Mike pokladní u přepážky. Trojice mladých zakoupila jízdenky a vydávají se směrem ke svému vlaku. Ještě se ani nedostanou za české hranice a už utrácejí další peníze. „Asi se nás chceš na něco zeptat. Proč jsme si koupili kávu za naše peníze a nevydrželi jsme to ani pět minut,“ říká Petr směrem k jednomu ze členů štábu, který s trojicí mladých jede ve vlakovém kupé. Mike si poté objednává zákusky a místo 1,5 eura dává „dýško“ rovnou na 2.

„Myslím si, že ty uprchlíci nejsou úplně chudáci. Záleží, jestli jsou to ekonomický uprchlíci, nebo teroristi,“ dělí uprchlíky do dvou skupin Mike. „Ty seš taky terorista,“ odpovídá mu s posměškem Petr. „Velká většina těch lidí jsou rodiny, který se fakt snažej utéct před nebezpečím se svýma dětma,“ reaguje Šarlota.

Během cesty jsou zřetelně vidět odlišné priority naší trojice. Zatímco chlapci Mike a Petr se dívají celou cestu do svých mobilních telefonů, Šarlota pozoruje přírodu, která probíhá za oknem vlakové soupravy. „Vůbec si nedokážu představit, jak v moderní době vypadá hranice, jestli tam je plot, nebo…“ nechápe Mike.

Po čtyřech a půl hodinách cesty dorazili do Budapešti, kde čekají na další spoj, který je má odvézt na jih Maďarska. Když chlapci zjistili, že mají hodinu volného času, začali plánovat, kam v Budapešti vyrazí na jídlo. „A proč si nechcete dát nic z toho balíčku,“ ptala se naštvaně a nechápavě Šarlota, připomínajíc potraviny, které účastníci dostali na začátku od štábu. „Já nechci, mně z toho nic nechutná,“ odpověděl Mike. „Já myslím, že z těch peněz ušetřím víc, než kluci, ale bude to i tím, že já jsem ochotná jíst jídlo z toho balíčku.

Dva zlatí uprchlíci Mike a Petr se pokoušejí obstarat si potravu v lokální pobočce McDonalds. Po chvíli ale vycházejí s nepořízenou. „Ty vole, tam je taková fronta, že bych z toho chcípnul,“ hlásí rozčilený Mike důvod jejich neúspěchu. Pánům se nechtělo čekat. Chlapci ve frontě čekali 10 minut a výsledkem je utracené 1 euro, to když šel Petr na záchod. Šarlota jen nechápavě zírá. Mike poté utrácí 5 euro za hamburger v konkurenčním podniku, Petr následuje jeho příklad.

Zatímco chlapci ve vlaku ukusují hamburgery, Šarlota si dává chleba z balíčku, který účinkující dostali na cestu. Balíček je obrovský, jsou v něm sendviče, paštiky, pomazánky, tatranka, salám, fazole a další obyčejné potraviny. Petr jí prý navíc dá některé věci ze svého balíčku, které nechce jíst.

Po nějaké době dorazili do příhraničního městečka u hranic s Chorvatskem. Odtud si už musí najít další cestu sami. „Sehnal jsem taxíka,“ oznámil zbylé dvojici Mike. Poté, co zjistil, že se s maďarsky mluvícím taxikářem nedorozumí, zastavil kolemjedoucí koňský povoz. Majitel trojici za lidových 30 euro kousek svezl, ale do cílové destinace, města Beli Manastir na severozápadě Chorvatska, to bylo ještě dalších šest kilometrů. Ty došli pěšky.

Už za tmy se na chorvatském území pokouší postavit stan. K tomu jim pomáhá světlo z čelových svítilen, které dostali od štábu. Po úspěšném sestavení se dají do vaření večeře. K šlichtě z kastrůlku Šarlota rozdává chleba z balíčku potravin. „Přece nebudu jíst suchej chleba,“ odmítá Petr nabízený krajíc.

Po noci se trojice probouzí do deštivého rána. Štáb aktérům domluvil převoz na chorvatsko-srbskou hranici na korbě nákladního vozu, aby si vyzkoušeli, jak cestují uprchlíci. „Ten pán vypadá nebezečně, co když nás ukradne,“ přemítá nahlas Petr, když se trojice setká se svým převozníkem. Po chvíli smlouvání dávají řidiči 210 euro a lezou na korbu pod plachtu. „Tady je největší horko, to je úplnej skleník,“ ohlašuje hned Mike. „Až se vybourá, tak je po nás, tady vylítneme z tý plachty ven,“ dodává Petr už za cesty po dálnici. U hranic se Srbskem si mladí přesedají do auta štábu, které je převeze přes hranice do městečka Šid.

V tomto městečku před třemi roky vrcholila uprchlická krize. Snažily se tudy do EU dostat desítky tisíc imigrantů. Mladí ale mají úplně jiné starosti. Vlezou do nejbližší pekárny a snaží se pořídit si občerstvení. Po zjištění, že pekárna v malém příhraničním městě nepřijímá platbu v eurech, zavládlo mezi trojicí rozčarování. „Zasraný komunisti, to jako neberou eura,“ nechápe Mike. Rychle se stmívá, takže trojice hledá, kde by složila hlavy. Vybírá si k tomuto účelu louku, kde přespávají uprchlíci. „Vidím, jak tam ležej, jsou jak cikáni,“ komentuje to cestou k louce Petr.

Mike se dává do rozhovoru s jedním z uprchlíků. „Co tu děláte,“ ptá se. „Chceme jet do Chorvatska,“ odpovídá uprchlík z Alžírska. „A máte peníze,“ zní další dotaz. „Nemáme peníze, ani pas,“ reaguje uprchlík. Jeho skupinka přátel z Alžírská prý utíká před politickými problémy, o přechod na chorvatskou stranu se pokusili již 22krát a pokaždé byli chyceni. Setkání z uprchlíky hlodá v Šarlotě. „Je mi špatný spát ve stanu, když vidím tyhle týpky, co zkoušej už 22krát jet do Chorvatska, aby si mohli vydělat peníze, nakrmit svoji rodinu a dotýká se mě to,“ řekla.

Po probuzení aktéři zjišťují, že všude kolem nich jsou uprchlíci. Mike se s nimi jde pobavit. Zjišťuje, že jsou mladí muži z Afghánistánu a cesta jim trvala tři roky. Prý šli pěšky. Uprchlici jim poté ukazují, kde přespávají. „Dobrej bordel tady. Takhle u nás prostě žijou bezďáci,“ říká Petr při pohledu do ruiny opuštěného domu. Nedaleko squatu rozdává uprchlíkům jídlo skupina španělských anarchistů. Dělají to každý den pro asi 300 mladých mužů, kteří se opakovaně snaží přejít hranice do EU.

Další cesta má vést přes Bělehrad do Řecka. Trojici se podařilo stopnout cestou do Bělehradu kamion, čímž hodně ušetřili. „Vypadá to tady jak na nějakým sídlišti v Praze,“ komentuje centrum Bělehradu u vlakového nádraží Mike. Do Řecka pojedou ve vlaku lůžkovým vozem. Protože pánové své peníze utratili za kávy a rychlé občerstvení, na cestu jim ze svého musí přispět Šarlota. „A to, že tady smrdí moč, mi taky nevadí,“ komentuje Mike lůžkový vůz. „To si děláš prdel,“ je zděšen Petr.

„Na tom se fakt nevyspím, ještě že mám ten spacák,“ komentuje Petr lůžkovou úpravu svého kupé. „Jestli neumřeme v tomhle vlaku, tak už neumřeme nikdy,“ konstatuje za odjezdu bez zjevné příčiny Mike. Vlak trojici zlatomládežníků během noci převeze se Srbska přes Makedonii až do Řecka, k Egejskému moři. „V médiích jsou medializovány případy, kdy jeden z milionu uprchlíků náhodou sáhl zdravotní sestře na prso a média z toho dělají, že uprchlíci znásilňují zdravotní sestry,“ mluví pohnutý Mike na kameru v uličce spacího vagonu. Podle něj jde o mediální masáž.

„Chápu, že v některých státech není dobré žití, tak těm lidem, co chtějí žít jinde, tak by mělo být poskytnuto přesunutí do jinýho státu, kde se jim bude žít líp a určitě to nekomplikovat tím, že prostě budou muset bez dokladů za takových podmínek cestovat z jednoho státu do druhýho,“ přidává se Petr.

Ráno vlak dorazil do řeckého města Kavala na pobřeží Egejského moře. Jako další úkol si trojice zkusí dojet 10 kilometrů po moři v motorovém člunu. Tři kilometry od břehu jim došel benzín. Mladí zjišťují, že se budou muset dál dostat za pomoci vesel. Mike se chápe vesel, Petr naviguje. Mike ze člunu po chvíli vyhazuje spacák, aby ušetřil místo. Petrovi se potom podařilo nedopatřením vyfouknout polovinu člunu. Po čtyřech hodinách doráží trojice ke břehu Turecka. Tam jejich cestu musel štáb předčasně ukončit, protože v době natáčení v zemi probíhaly dozvuky politických čistek.

A kolik mladí ušetřili? Petrovi dle vlastních slov nezbylo nic. „Všechno jsem utratil za jídlo a za cestu.“ „Asi sedmdesát euro. Klukům nezbylo nic, jsou v mínusu. Je to ukázka toho, jak celou cestu necítili ten tlak,“ komentuje to Šarlota, která za kluky musela platit i část cesty vlakem.