„Žijeme v Rakousku. Na Ukrajině se nedá dobře a spokojeně žít už dávno. Oligarchové, sobecké zájmy, korupce. A co teprve teď, když se tam střílí,“ říká Vitalij, ve tváři výraz svatého na kříži, a čeká. Je ajťák a navštívit Vatikán přijel s manželkou a s malou dcerkou.

Teď stojíme v dlouhé frontě na vstup do baziliky svatého Petra na Svatopetrském náměstí v Římě. A čekáme. Ale Věčné město je jako nekonečná kniha plná podobných příběhů.

U svatého Petra

Fronta do baziliky svatého Petra, jednoho z největších kostelů na světě, je obrovská. Stejně jako ta do muzeí ve Vatikánu, jejichž prohlídka končí Sixtinskou kaplí. Její výzdobou strávil Michelangelo Buonarroti čtyři roky. Proto se sem vyplatí zajít buď brzo ráno anebo v pozdním odpoledni.

V tu dobu jsem se v ní potkal s Vitalijem. Povídali jsme si i o tom, že Putin je zbabělec, který si dovolí na slabou a rozkradenou Ukrajinu, ale dál do Evropy nepůjde, protože i tam má obrovské problémy.

Vitalij prohlásil, že se občas stydí za své krajany, protože se někdy chovají jako utržení ze řetězu a omlouvají to tím, že jsou váleční uprchlíci. „Jsem si vědom obětí, co bratři přinášejí u nás doma. Ale hlasy odporu vůči válce sílí a až získají navrch, přestanou nám ostatní pomáhat,“ poznamenal.

Ostatně v Římě jsem za dobu své návštěvy napočítal čtyři turistické skupiny s průvodkyní s modrožlutou vlajkou v ruce. U stanice metra Piramide, kde opravdu stojí kamenný jehlan, se nachází ukrajinský obchod také s popsanou vlajkou, kterých je však po městě vyvěšeno minimum. „Jsme první ukrajinský obchod v Římě. Založil jsem ho před osmnácti lety. Podporuji Ukrajinu tím, že prodávám zboží odtamtud. Přeju si, aby se Rusové vrátili domů a byl zase klid,“ řekl italský majitel.

Frontu na Svatopetrském náměstí mezitím bavil možná „veselými bonbónky“ anebo „božím lechtáním“ povzbuzený snědý chlapík z Afriky. „Haleluja, haleluja. Všichni jsme boží děti. I ty, ty a ty. Tak tančeme a zpívejme,“ vyřvával a šel v tom příkladem. Mezi sloupy kolonády je často vidět i pár stanů. Čekání bylo odměněno „božskými pohledy“, bazilika je opravdu impozantní.

Uprchlíci z Antarktidy

Pod sloupy kolonády objevím podivnou dvojici. Na židli před sebou mají na cedulce oznámení: „Ambasáda Knížectví Antarktida (Jugoslávie) u Svatého stolce, Italské republiky a Organizace spojených národů“, a nad ním modrá obdélníková vlajka s bílým puntíkem uprostřed. Divné, když krajina kolem jižního pólu Země je podle Antarktického smluvního systému nadnárodním územím určeným pouze pro vědecké účely...

„Vy jste uprchlíci z Antarktidy? Takové jsem ještě neviděl,“ zasměju se. A tak se dozvím těžko uvěřitelný příběh za hranou magického realismu. Posuďte sami...

„Jsme z chorvatského Záhřebu. Kvůli politickým názorům nám tam ukradla vládnoucí politická klika tři byty. Léta se s tím snažíme bojovat. Byli jsme snad u všech soudů. Nakonec jsme si, abychom kauzu dostali na mezinárodní pole, založili vlastní knížectví. Z právního hlediska jsme tedy státem a kauza by měla být řešena Mezinárodním soudním dvorem v Haagu. Zatím jsme ale neuspěli. Na Svatopetrském náměstí se ukazujeme pět let a ve Vatikánu nás zatím nepřijali. Ale nechceme zájem médií, bojíme se o život,“ řekl on.

Dvojice je totiž syn s matkou, která to celé vymyslela, protože je údajně schopná právnička známá po celém Chorvatsku. Více podrobností jsem se nedozvěděl. Dvojice byla dost tajnosnubná. Jen mi ještě řekli, že ve snahách je podporuje nejmenovaný italský mecenáš.