Clara se narodila v západní Africe, kde získala vysokoškolské vzdělání v oblasti komunikace a pracovala jako učitelka. Vládnoucí režim však začal ohrožovat její studeny i vlastní děti. Využila proto možnost studovat MBA ve Velké Británii a doufala, že se mezitím situace v její zemi zlepší. „Ve Velké Británii jsem si však uvědomila, že nemohu o dění ve své zemi mlčet. Na základě svých vlastních zkušeností jsem sepsala publikaci o porušování lidských práv. Mimo jiné jsem tam čtenářům radila, jak se mají vyhnout problémům s úřady v mé zemi. Poslala jsem publikaci svému kamarádovi a on ji společně se svou ženou nechal rozmnožit. Byl kvůli tomu bohužel uvězněn,“ svěřuje se Clara.

Když Clara obdržela zprávy o kamarádově uvěznění, uvědomila si, že se do své země již vrátit nemůže. I když se jí stýskalo po jejích dvou dětech. „Bála jsem se však, že bych svým návratem jejich bezpečnost ještě více ohrozila. Chtěla jsem tedy požádat o dočasné povolení k pobytu, ale ministerstvo vnitra mi sdělilo, abych usilovala o azyl,“ vypráví Clara, pro kterou to byl podle jejích slov šok. „Pracovala jsem do té doby aspoň na částečný úvazek a byla jsem finančně soběstačná. Najednou jsem měla být závislá na podpoře pro azylanty. Každých čtrnáct dní jsem pobírala nejméně 300 liber, ale najednou jsem dostávala jen 36 liber týdně. Koupila jsem si běžné hygienické potřeby a zjistila, že mi zbývají na jídlo jen tři libry.“

„Moje strava se výrazně změnila. Nemohla jsem jíst to, na co jsem byla zvyklá. Byla jsem nemocná a lékař mi řekl, abych jedla zeleninu a více masa. Na to jsem bohužel neměla peníze. Jedna známá mi nabídla, že mi půjčí pět liber. Ale další týden bych jí je stejně musela vrátit a dopadla bych stejně. Chtěla bych si vyjít s přáteli, ke kadeřnici, ale s 36 librami týdně jsem musela koukat na každou utracenou libru,“ říká Clara. Po dvou měsících navíc byla její žádost o azyl zamítnuta. Tím pádem úřady zastavily i sociální podporu a ona se ocitla bez přístřeší. „Pomohlo mi, že jsem se dostala do podpůrného projektu pro uprchlíky. Pevně věřím, že díky mé sociální pracovnici a právní pomoci advokáta nakonec britské úřady uznají, že mi doma hrozí nebezpečí a nemohu se tam vrátit.“