„V jistém smyslu se dá o Halíkovi říct, že je chloubou české vzdělanosti. Jeho knihy se čtou takřka po celém světě. Halík je mistr slova. Píše poutavě, jeho vyjadřování je srozumitelné a inteligentní,“ píše ve své knize Jiří Fuchs. Vypadá to prý, že Tomáš Halík je myslitelem „na úrovni doby“, který rozumí lidem a světu.

Bohužel ale po těchto optimistických slovech následuje drtivý rozbor Halíkova myšlení, který ukazuje, že se jedná o hodně klamný dojem, dosažený zejména osobním šarmem, společenskou obratností a neúnavnou sebepropagací.

Fuchs ve své knize detailně rozpitvává jednotlivé postuláty Halíkova učení a zasazuje je do kontextu jeho života, čímž čtenář získá mimořádně plastickou představu o tom, kdo je Tomáš Halík a jak se mu podařilo dostat tam, kde je.

Příběh Halíka coby intelektuála se začíná odvíjet v roce 1968, kdy ambiciózní student sociologie a filozofie z Univerzity Karlovy vyjíždí na Západ, kde přichází do styku s tehdejším radikálně levicovým studentským hnutím. Halík, který se v Praze orientoval především na křesťanství (podle tvrzení Halíkovi blízkého kněze a novináře Jana Jandourka jej již v roce 1967 biřmoval tehdejší arcibiskup František Tomášek) přišel do styku s hnutím, které naopak křesťanstvím jako základem evropské civilizace do značné míry pohrdalo.

Jako student filozofie byl však Halík tímto hnutím okouzlen. K tomu je třeba dodat, že Halík coby filozof již od šedesátých let výrazně tíhne k „německé škole“, ze které vychází prakticky všichni moderní levicoví intelektuálové. Fuchs ukazuje zásadní vliv Jana Patočky, velkého propagátora německé filozofické školy, který v šedesátých letech na Filozofické fakultě přednášel a který v mladém Halíkovi našel skutečně zcela oddaného žáka.

Láska k německému intelektuálnímu světu zůstala Tomáši Halíkovi celý život, jak Fuchs dokazuje například na jeho nekritickém postoji k německé politice, o které opakovaně hovoří jako o „nejdemokratičtější politické kultuře světa“. Je to přitom právě radikálně levicový a v podstatě protikřesťanský vliv intelektuálů, jako je Herbert Marcuse, Jürgen Habermas a celá Frankfurtská škola, co mu na tom imponuje nejvíce.