Prezentaci tzv. reformního balíčku, jímž prý chce vláda přispět k ozdravění veřejných financí, provází téměř všeobecná kritika. Vládní materiál chválí pouze vláda a její poradci z řad NERV a podobných účelových spolků, které mají za vládu myslet a pak ji adorovat za to, že jejich výmysly vzala za své a hodlá je prosazovat. Ostatní experti – odleva (Ilona Švihlíková) do prava (Lenka Zlámalová) – podrobují pseudoreformu zdrcující kritice. Shodují se především na tom, že nejde o skutečnou systematickou reformu založenou na důkladné analýze stavu, nýbrž pouze o nahodile poskládaný soubor restrikcí a přesunů, které nepřinesou žádný podstatný krok vpřed, pouze spoustu škod napříč sociálními skupinami – od důchodců po podnikatele.

Mimochodem, není od věci připomenout, že vůdčí vládní strana ODS se před volbami zapřísahala, že v žádném případě nebude zvyšovat daně. Internet je plný autentických záznamů, kdy Petr Fiala donekonečna opakuje: nezvýšíme daně, nezvýšíme daně… Co asi stálo za změnou názoru? Už je okřídlená karikatura Petra Fialy, stojícího před panelem s tlačítky Za to může Putin, Za to může Zeman, Za to může ČNB, Za to může Babiš… To poslední jméno může být klíčem k následujícímu příběhu. Právě Agrofert je přece skrze společnost Mafra vydavatelem dvou tradičních deníků, Lidových novin a MF Dnes.

Jedním z hodně viditelných kamenů úrazu vládního balíčku je totiž vpravdě nečekané opatření přesouvající denní tisk do 21% sazby DPH. Když se podíváte zpět na únor tohoto roku, najdete v médiích halasné vyjádření premiéra Fialy jednoznačně vylučujícího myšlenku na přesun denního tisku do vyšší sazby DPH. Doslova tehdy říkal: „Touto cestou nepůjdeme.“ Kdyby snad někdo dnes trval na tom, že Fiala nemluvil pravdu, tak lze namítnout, že tehdy byla řeč o zvýšení DPH z 10 na 14 %. A ano, nic takového dnes Fialova vláda nezavádí, přesouvá deníky rovnou do sazby 21 %. Optikou této „pravdomluvnosti“ pak můžeme nahlížet i na jiné Fialovy výroky, třeba o tom, jak vláda nechystá žádnou cenzuru (rovněž z února). No bodejť by chystala, když ji už dávno předtím zavedla. Čím jiným než cenzurou bylo hromadné vypínání nežádoucích webů v den vítězného února loňského roku?

Nu a dalším krokem této (ne)cenzury je ekonomická likvidace denního tisku. Zvýšení DPH nejen zdraží vstupy výroby deníků a logicky i prodejní cenu, čímž může způsobit definitivní nerentabilitu vydávání denního tisku. Připomeňme, že už dnes jsou deníky, aspoň ty seriózní, zbožím spíše výběrovým. Internetová média jsou operativnější a obsahově skoro bez hranic, čemuž noviny nemohou konkurovat, proto jim také klesá odbyt. Čelní deníky měly v předinternetové epoše náklady ve stovkách tisíc, dnes spíše desítkách. A přesto jsou nenahraditelné, protože poskytují nejdelší rozestup mezi zprávou a analytickým komentářem. Jsou tedy nezbytným pilířem snahy o  korektní a komplexní informování veřejnosti a v tomto smyslu také jsou protiváhou často zkreslených a účelových sdělení na webu. Když tento pilíř odstraníme, a je jedno, zda daňovou restrikcí či přímým politickým zásahem, ohrožujeme svobodu slova v její celistvosti a nedělitelnosti. To je také logicky hlavním a oprávněným argumentem vydavatelů denního tisku proti přesunu do 21% sazby DPH.

Proč to vlastně vláda dělá? Jistě ne kvůli podpoře do nižší sazby zařazených „odborných časopisů“, o níž s nechtěnou autoparodií vypráví ministr financí Stanjura. Co je prosím odborného na Chvilce pro tebe, Napsáno životem či Rytmu života? Vláda zde prostě lže. Těch nemnoho peněz, které vymámí od vydavatelů denního tisku, také v žádném případě nemůže znamenat zásadní příspěvek k sanaci veřejných financí. Pak tedy zbývá jediné, zato však značně pravděpodobné vysvětlení. Dnešní vládě není po chuti, že žurnalisté v denících mohou myslet vícerozměrně a poskytovat fundovanější informace, analýzy a názory. Vláda z veřejných prostředků naopak podporuje propagandistické weby, které si vystačí s jedinou mantrou: vláda je nejlepší, všechno dělá dobře, a kdo to vidí jinak, je nepřítel, případně dezolát, dříve též ztroskotanec a zaprodanec, zpátečník, nepřítel dříve lidově – dnes liberálně – demokratického režimu. Na webových médiích se to podobnými nálepkami jen hemží, ale když hledáte jakýkoli důvod či argument, odcházíte obvykle s prázdnou. Jenže to už není žurnalistika, nýbrž propaganda.

Když studujete dějiny médií a politiky, zjistíte na mnoha příkladech, že jedním ze znaků rodící se totality je diskriminace svobodných a názorově rozmanitých médií, směřující k omezení svobody slova. A přesně na tuto cestu se naše vláda právě vydává.