„Nepřijal. Vlastně ani přijmout nemohl, a to hned ze dvou důvodů. Především šlo o seznamovací summit, kde si představitelé států vyměnili názory na novu situaci. Požadavek na vytvoření ‚cestovní mapy‘ je sice racionální, ovšem politika nesouvisí jen s racionalitou. Jde především o zájmy. Zatím se hledá cíl, kam by cestovní mapa měla Unii dovést. Nemluvě o nejasných nástrojích... K pozoruhodnostem bratislavského summitu patří, že předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker a předseda Evropské rady Donald Tusk předložili odlišné návrhy. Ukazuje se, jak špatný byl v tomto ohledu kompromis při psaní Lisabonské smlouvy, který vedl k vytvoření dvou funkcí s překrývajícími se pravomocemi. A jak zmateně na krizi reaguje špička unijních struktur,“ popsal svůj pohled na situaci Krejčí. 

Druhým důvodem, kvůli němuž bratislavské setkání ani nemohlo uspět, je skutečnost, že pobrexitovou situaci se dnes snaží řešit politici, kteří nesou za Brexit spoluzodpovědnost. Nesou spoluzodpovědnost za chybná rozhodnutí na Ukrajině, ale také za chybná rozhodnutí v řecké dluhové krizi. Nesou spoluzodpovědnost za chyby, jež vedly k Brexitu. Tito politici tak mohou jen těžko vnést nějaký nový pohled na řešení krize. Podle Krejčího navíc existují dvě cesty, jimiž lze ke krizi dospět.

Celý rozhovor najdete zde.

 „První je pasivita při sociálních proměnách, jež je dílem politiků, kteří se neumějí poučit. Tím druhým, častějším motorem krizí je, že státník prosazuje nereálné zájmy. Samotné zájmy či skupiny stojící za chybami státníků nezmizí v okamžiku, kdy se krize objeví. To vytváří sveřepou setrvačnost v jednání i myšlení státníků. Navíc politik, který je vychován v dravém liberálním prostředí, ví, co nesmí udělat poté, kdy se jeho chyby stanou zřejmé: nesmí provést veřejnou sebekritiku,“ pokračuje Krejčí.

Když chybu přiznáte, vaši spolustraníci se vás pokusí politicky znemožnit. Svou roli v krizích hrají i média, která lidem podávají informace pouze selektivně. Podle Krejčího to vede např. k tomu, že dnes ve Spojených státech věří hlavním médiím jen něco přes 32 procent. „Už je načase, aby se obdobný zdravý kriticismus vůči obchodníkům a manipulátorům s informacemi projevil i u nás,“ doplňuje.

Rovnováha mezi svobodou a rovností

Za krize nese vinu i samotný systém liberálního kapitalismu. Alespoň podle Krejčího. Proč? Prý proto, že v případech, které se nehodí politikům do krámu, jsou voliči obelháváni. Dokázali to např. Edward Snowden či Julian Assange, kteří toto obelhávání rozkryli. Pokud chceme, aby společnost fungovala lépe, musíme prý hledat rovnováhu mezi svobodou a rovností.

„Minulý režim kladl tak velký důraz na rovnost, že to většina lidí pociťovala jako ztrátu svobody. Liberální přílišný důraz na svobodu vytváří oligarchii, vládu majetných dravců a rozevírání sociálních nůžek v globálním i lokálním měřítku,“ vysvětluje Krejčí. Liberalismus doplácí i na to, že upozaďuje vlastenectví ve pospěch kosmopolitismu.

A co se musí stát, pokud bychom chtěli EU vyléčit? „Jsou nemoci, které vyžadují chirurgický zásah. Kompromis není namístě. Politici, o nichž mluvím, jsou příliš provázáni nejen se zájmy, které přivedly Unii k historicky nebývalé krizi, ale jsou propojeni mezi sebou. Junckera prosadily Berlín a Paříž poté, kdy se objevily informace o daňových kouzlech Lucemburska, kde byl premiérem. Tuska poté, kdy bylo zřejmé, že jeho politická kariéra v Polsku skončila. Modelová je kariéra José Barrosa. Ten se z mladého maoisty vypracoval na portugalského premiéra, kde se výrazně zasloužil o vytvoření aliance ochotných pro intervenci v Iráku, následně se stal předsedou Evropské komise a nyní pracuje pro americkou bankovní investiční společnost Goldman Sachs. Někdo by mohl říci, že špičkové pozice Unie jsou vyhrazeny pro kamarády z mokré čtvrti,“ poznamenává roztrpčeně.