První zemí, kterou Kechlibar argumentuje, je Švédsko. Tam je představitelem nacionalistické pravice strana Švédští demokraté. Tato strana dlouho dosahovala velmi nízkých volebních zisků a i po zvolení do parlamentu v roce 2010 byla považována za „enfant terrible“ švédské politiky, se kterým ostatní strany odmítaly spolupracovat. V posledním průzkumu veřejného mínění se však umístila na prvním místě, když sbírá nejvíce hlasů na jihu země, kde žije nejvíce imigrantů z neevropských zemí.

Podobný scénář dle Kechlibara platí i pro dalšího severského zástupce nacionalistické pravice – stranu Pravých Finů. Té začaly stoupat volební preference od roku 2010, kdy se ve Finsku vytvořila komunita somálských azylantů a začalo vycházet najevo, jak těžko se tyto dvě kultury dají skloubit. Na rozdíl od Švédských demokratů však nejsou Praví Finové ostatními politickými subjekty ostrakizováni, takže jsou od května 2015 součástí vládní koalice.

Dánská lidová strana sice po letošních volbách nevytvořila vládu, neformální vliv na její rozhodování má však velký. Prosadit své ideje dokázala strana již dříve, kdy do značné míry ovlivnila zpřísnění azylové politiky. V současné době není např. možno „dovézt“ si do země manželku z neevropské země, není-li jí aspoň 24 let, a budoucí manžel přitom nesmí být závislý na sociálních dávkách a musí složit nezanedbatelnou kauci. Díky těmto opatřením se v Dánsku nerozvinul tak drastický problém „paralelních společností – ghett“ jako v sousedním Švédsku.