První příspěvek byl z úst historika Tomáše Bernhardta, který býval ve stávkovém výboru Filozofické fakulty UK v Praze a nyní pracuje v Západočeském muzeu, kde se věnuje 19. století se zvláštním zřetelem k Plzni. Příspěvek si nazval „O neblahém dědictví 17. listopadu“.

Zájem? Chvilkový!

„Začátkem října 1989 jsem byl na jednom velkém potlachu na Vysočině, kde jsme se večer u ohně s mnoha trempy bavili o tom, jestli má nebo nemá smysl podepisovat Několik vět. Většina lidí tam říkala, že to smysl nemá, protože ti komunisté budou pořád. Že se nic neděje a že je to zbytečná snaha. Pak v půlce listopadu došlo ke známým událostem a najednou byl plný Václavák a plná přednášková síň na Filozofické fakultě, kde se vyhlašovala stávka,“ zavzpomínal historik. „Tam se vešlo 700 až 900 lidí, to znamená tak polovička studentů FF. V tu nejvypjatější chvíli se tedy toho nejvypjatějšího dění na fakultě zúčastnila sotva polovina lidí. Toto množství během té doby poměrně rychle klesalo, a když tam na konci prosince 1989 nás přijel navštívit portugalský prezident, tak nás museli sehnat po celé fakultě asi 30, abychom zaplnili relativně malou místnost,“ posteskl si dále Bernhardt. „ Na konci letního semestru 1990 došlo k volbám do akademického senátu, kde poprvé v historii mohli do dění na fakultě mluvit studenti. Mohli mluvit do zásadních věcí – další fungování fakulty, studijní řád, statut fakulty. V těch volbách jsem byl druhý. Obdržel jsem deset hlasů. Nataša, která byla první, obdržela hlasů 16. Z 2000  studentů asi tak 19 stům nestálo za to, aby k těm volbám vůbec přišli. A to je myslím výsledek toho, jak velmi jednoduše ty věci v Čechách proběhly. Už za pár let na to někdo říkal, kvůli tomu jsem na Václaváku klíčema nezvonil,“ zatřásl svým svazkem klíčů plzeňský historik.

„To je revoluční gesto?“ přiostřil Bernhardt. „Porovnejte si to s Polskem, x Maďarskem. Ničeho nedosáhli, i když se ti lidé snažili, ale to bylo všechno: Neblahé dědictví 17. listopadu spočívá v tom, že jsme si z něj odnesli pocit, že stačí přijít na Václavák, když je plný od koně až k Můstku, lidi něco zaskandují. Tak se zacházelo s Impulsem 99, Děkujeme odejděte, s televizní krizí. Když za těmito velkými gesty není nějaká souvislá činnost občanské společnosti, tak se ani nic nestane. Dnes je velmi populární Ferdinand Peroutka, ten napsal hezký bonmot, v roce 1935 – budete-li se chovat podle hesla ‚mouchy snězte si mě‘, určitě se nějaká najde, která to udělá,“ citoval jej za smíchu v sále historik Bernhardt. „To, co jsme v roce 1989 získali, můžeme zase velmi rychle ztratit. Stačí se jen podívat, že teď by mělo být trestné se kriticky vyjádřit k prezidentovi. Kde je hranice mezi hanobením a kritikou? A tak to může být poměrně rychle. Takže být v klidu není dobré.“ A byl odměněn potleskem.

Strach – to je to, co nás ohrožuje

Poté se ujal slova mladý Tadeáš Janda, devatenáctiletý student psychologie FF v Praze, který také pomáhal na chorvatsko-srbských hranicích při uprchlické vlně, a nyní se aktivizuje v iniciativě Sametový měsíc: „Nemohu být v klidu, to je zásadní. Chtěl bych mluvit o strachu, který momentálně nejvíce ohrožuje naši demokracii. Ve společnosti se šíří často bezpředmětný nebo zbytečně vyhrocený strach, který nahrazuje zdravý optimismus a víru v lidi a hlavně v sama sebe. Můžeme to často pozorovat v médiích. Informace, týkající se pravdy, ale i lži, se úplně rozplývají. Ocitli jsme se v prostoru, kde vůbec nezáleží na tom, co je pravda a lež, ale že všechno zvláštně vyšumí, že se všechno odříká a jde se dál. Vše se zapomíná a někdo pak už ani nemá zájem pravdu hledat a každý si řekne – vždyť je to stejně jedno,“ hovořil za zájmu přítomných mladík. „ V našem prostředí se tomuto šíření strachu velmi daří. Co s tím můžeme dělat? Úplně nejdůležitější, co může udělat každý z nás, je nějaká osobní iniciativa. Jak na té úrovni, že budeme hodnotám, které nese demokracie, sami věřit. Co jsou to pojmy svoboda, rovnost? To jsou pěkná slova, se kterými často operujeme, ale kdo z nás opravdu vnitřně ví, co znamenají a co nesou. A také iniciativa na veřejné úrovni – chodit k volbám, zajímat se. Pomohu si citátem Václava Havla: Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. To není jen hezký citát, který s železnou pravidelností 17. listopadu sdílím na sociálních sítích, ale já v tomto poselství cítím dva proudy – zdravý optimismus a zároveň tam slyším poselství, výzvu.“ Na závěr pak zalitoval, že u toho v roce 1989 vzhledem k svému věku nebyl...

Hanba neziskovkám? Dobroseři na tapetě…

Další diskutujícím byl  sociální pracovník Petr Moravec, který se zabývá psychickým postižením lidí a jeho žena seniory, oba zastupují různé neziskové organizace, on se zajímá o migraci, jeho žena o práva zvířat: „Shrnul bych to, že jsme sluníčkáři, dobroseři, Havlovci a paraziti. Ve veřejném prostoru a diskusi jsme přešli od názorů k nálepkám, urážkám, napadání a znevažování práce druhých. Tyto pojmy znemožňují nějakou diskusi, jsou prostě negativní,“ posteskl si aktivista a pokračoval: „Pro mne je občanská společnost nadějí. To jsou ty zprofanované a často nenáviděné neziskovky, které zároveň plní tu roli, že se zastávají slabších, že pomáhají lidem, kteří neměli to štěstí. Havlovi je často přičítáno, že byl propagátor nepolitické politiky.“ Vybídl poté přítomné „…spolčovat se do spolků, zakládat ústavy,“ jako je ten, který organizoval tuto diskusi. Chodit za svými politiky a ovlivňovat, co nás pálí. V závěru svého expozé se pochlubil úspěchem  svéženy Lucie, které se podařilo usilovnou komunikací s politiky, že v prvním čtení prošel zákaz kožešinových farem.