Jaromír Bosák se vrátil k době, kdy Szántó ještě pracoval pro televizi Nova. „Mohl bys ve dvou, ve třech větách porovnat práci pro komerční a pro veřejnoprávní stanici z pohledu zahraničního zpravodaje?“ zeptal se Bosák.
„Ono se to hodně mění, ta doba, kdy jsem pracoval na Nově od roku 1999 do roku 2006 byla tehdy pod hodně intenzivní taktovkou Pavla Zuny a Martina Ondráčka, kteří to zpravodajství v různých funkcích vedli. To byla doba, kdy se Nova z jedné strany a Česká televize z druhé strany jaksi přibližovaly do toho hlavního mainstreamového profesionálního zpravodajství. Samozřejmě, že například když byly poprvé problémy v Zimbabwe a tehdy svět opět začal zjišťovat, že taková země existuje, tak pro nás bylo dost těžké to do té dramaturgie prosadit a dělali jsme takové vnitřní kšefty, že tedy zahrajeme něco o Pamele v jedné zprávě a v té druhé budeme moct zahrát to, co jsme chtěli,“ vysvětlil Szántó.
„V zásadě to tehdy šlo. Myslím si, že se dnes televize Nova přece jenom opět posunula jiným směrem a tyhle věci už nedělá,“ zhodnotil vývoj Novy Szántó.
Bosák poté podotknul, že mu připadá, že se zpravodajství v posledních letech hodně mění. Podle Bosáka jsou ve zpravodajství důležité příběhy. S tím Szántó souhlasil. „Myslím si, že velmi výrazný důvod, proč jsem začal hledat ty příběhy, které ilustrují ty velké děje, bylo narození prvního a druhého syna. Najednou, v roce 2008, to byl našemu Eliášovi asi měsíc, jsem znovu balil bagančata, kanady a neprůstřelné vesty a vyjížděl jsem do války o Jižní Osetii mezi Ruskem a Gruzií. Já jsem tehdy měl poprvé pocit, že už nejsem takový ten běžný mladý zpravodaj, který vnímá ty děje trošku cynicky, najednou jsem cítil, že jsem tam, najednou jsem viděl ty jednotlivé tragédie, to, jak se zásadně mění životy běžných lidí, kteří by jinak žili stejně jako my tady,“ shrnuje Szántó.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs