Vzhledem k tomu, že éra globální dominance Spojených států končí, musí převzít vedení procesu restrukturalizace globální architektury moci.

Pět základních pravd, které se týkají vznikající redistribuce globální politické moci a násilného politického probouzení na Středním východě, signalizuje nástup nové globální restrukturalizace.

Pět pravd

První z těchto pravd je ta, že Spojené státy jsou z politického, ekonomického a vojenského hlediska stále nejmocnějším subjektem světa, ale vzhledem ke komplexním geopolitickým změnám regionální rovnováhy už nejsou globálně imperiální velmocí. Ale také žádná jiná taková neexistuje.

Druhou pravdou je, že Rusko zažívá poslední fázi záchvatu svého imperiálního poklesu (devolution). Je to bolestivý proces, Rusko není osudově vyloučeno - pokud bude jednat rozumně - z toho, aby se stalo případně vedoucím evropským národním státem. Ovšem v současné době si bezdůvodně znepřáteluje některé země v islámském jihozápadě bývalého SSSR, jakož i Ukrajinu, Bělorusko a Gruzii, nemluvě o Baltských státech.

Třetí pravdou je, že Čína neustále roste, i když v současné době pomaleji, jako případný rovnocenný rival Ameriky, ale zatím pečlivě se vyhýbá tomu být přímou výzvou Americe. Vojensky se zdá, že hledá průlom v nové generaci zbraní, zatímco trpělivě zvětšuje stále velmi omezenou námořní moc.

Čtvrtou pravdou je, že Evropa teď není a není pravděpodobné, že se stane globální mocností. Může však hrát konstruktivní roli v převzetí vedoucí role vzhledem k transnacionálním hrozbám globálnímu blahobytu a dokonce přežití lidstva. Navíc, Evropa je politicky a kulturně spojena a podporuje jádro zájmů USA na Středním východě, a vytrvalost Evropy uvnitř NATO je podstatná pro případné konstruktivní vyřešení ruskoukrajinské krize.

Pátou pravdou je, že současné násilné politické probuzení postkoloniálních muslimů je částečně opožděnou reakcí na jejich občasné brutální potlačení převážně evropskými mocnostmi. To spojuje zpožděnou, ale hluboce procítěnou nespravedlnost s náboženskou motivací, jež sjednocuje velké množství muslimů proti vnějšímu světu. Současně ale existuje historické sektářské schizma uvnitř islámu, jež nemá nic společného se Západem, stejně tak jako současné vzedmutí historických stížností také rozděluje islám.

Celkově vzato nám těchto pět pravd říká, že Spojené státy musí převzít vedení v restrukturalizaci globální architektury moci. A to takovým způsobem, aby násilí propukající uvnitř a občas se promítající i za hranice muslimského světa - a v budoucnu možná vycházející i z jiných částí světa, zejména toho, co jsme si zvykli nazývat Třetím světem – bylo ovládnuto bez zničení globálního pořádku. Tuto novou architekturu můžeme naskicovat rozpracováním každé z těch pěti pravd.

Za prvé - Amerika může být efektivní ve zvládání současného násilí na Středním východě, jestli "ukuje" koalici, jež bude zahrnovat v různém stupni také Rusko a Čínu. Aby taková koalice dostala svůj tvar, nutno Rusko odradit od spoléhání na jednostranné použití síly proti svým sousedům - jmenovitě Ukrajině, Gruzii, baltickým státům. Čína pak musí být zbavena myšlenky, že sobecká pasivita tváří v tvář stoupající regionální krizi na Středním východě může být politicky a ekonomicky přínosnou pro její ambice v globální aréně. Tyto krátkozraké impulsy politiky nutno převést do dlouhodobějších vizí.

Za druhé - Rusko se stává poprvé ve svých dějinách skutečným národním státem. Tento současný vývoj je doposud všeobecně přehlížený. Carské impérium, se svým mnohonárodním a z větší části pasivním obyvatelstvem, skončilo s první světovou válkou a bylo nahrazeno bolševickým výtvorem údajně dobrovolného svazu národních republik (SSSR), s mocí efektivně spočívající v ruských rukách. Kolaps Sovětského svazu na konci roku 1991 vedl ke vzniku převážně Ruského státu jako následníka a k transformaci neruských "republik" do formálně nezávislých států. Tyto státy nyní konsolidují svoji nezávislost, a jak Západ, tak Čína - v různých oblastech a různým způsobem - zneužívají novou realitu s nevýhodou pro Rusko. Mezitím budoucnost vlastního Ruska závisí od jeho schopnosti stát se mocným a vlivným národním státem, tj. částí sjednocující se Evropy. Kdyby to neudělalo, může to mít dramatické důsledky pro schopnost Ruska ustát rostoucí teritoriální a demografické tlaky z Číny. Ta, jak její síla roste, je stále více nakloněna zpětně vytáhnout "nerovnoprávné" smlouvy, jež Moskva vnutila Pekingu v minulých dobách.

Za třetí - dramatický ekonomický úspěch Číny vyžaduje trvalou trpělivost a země si musí uvědomit, že politický spěch může vyvolat sociální ztráty. Nejlepší politický výhled pro Čínu v nejbližší budoucnosti je státi se předním partnerem Ameriky ve zvládání globálního chaosu toho typu, co se šíří viditelně (včetně na severovýchod) ze Středního východu. Jestli nebude zvládnut, tak nakazí jižní a východní oblasti Ruska stejně jako západní části Číny. Užší vztahy mezi Čínou a novými republikami ve Střední Asii, post-britskými muslimskými státy v jihozápadě Asie (patrně Pákistán) a zejména s Íránem (vzhledem k jeho strategickým aktivům a ekonomickému významu), jsou přirozené cíle čínského regionálního geopolitického rozvoje. A ty by měly být také cílem čínsko-amerického přizpůsobení.

Za čtvrté - snesitelná stabilita se nevrátí na Střední východ, dokud ozbrojené místní vojenské formace mohou počítat s tím, že mohou získat výhody z teritoriální restrukturalizace a současně selektivně snížit extrémní násilí. Jejich schopnost jednat divokým způsobem lze omezit stále více efektivním - ale také selektivním - tlakem na bázi americkorusko-čínské spolupráce. Ta může svým způsobem zvýšit výhled pro zodpovědné použití síly více etablovanými státy oblasti (jmenovitě Írán, Turecko, Izrael, a Egypt). Ten poslední by měl také dostávat více selektivní podpory Evropy. Za normálních okolností by Saúdská Arábie mohla být významným hráčem v tomto seznamu, ale současná inklinace saúdskoarabské vlády k podpoře wahabského fanatismu, i když se zabývá ambiciózním modernizačním domácím úsilím, vyvolává hluboké pochybnosti v možnosti Saúdské Arábie hrát regionálně významnou konstruktivní roli.

Za páté - nutno speciální pozornost soustředit na nově se politicky zvedající masy mimo svět Západu. Dlouho potlačované politické paměti jsou dnes podporované z velké části náhlým a velmi výbušným probuzením, poháněným islámskými extrémisty na Středním východě. Násilí, které se dnes děje na Středním východě, může být jen začátek širšího jevu, který může přijít z Afriky, Asie a dokonce od pre-koloniálních národů Západní polokoule v létech před námi.

Periodické masakry jejich, ne tak dávných předků, kolonisty a připojenými hledači pokladů většinou ze západní Evropy (země, jež jsou dnes, ještě alespoň pokusně nejotevřenější multietnickému soužití) mělo za následek poslední dvě století jatka kolonizovaných národů v rozměru srovnatelném se zločiny nacistů během 2. světové války: doslova tisíce, někdy dokonce milióny obětí. Snaha po politickém sebeuplatnění posílená zpožděným rozhořčením a zármutkem, je mocnou silou, jež nyní vyplula na povrch a žízní po pomstě nejen v muslimském Středním východě, ale také velmi pravděpodobně dále.

Mnoho dat nelze přesně stanovit, ale společně vzato jsou šokující. Pár příkladů stačí. V 16. století, převážně pro nemoc přinesenou španělskými pionýry, obyvatelstvo původní Aztéckého impéria kleslo z 25 miliónu přibližně na jeden milión. Podobně v Severní Americe se odhaduje, že 90% původního obyvatelstva umřelo během prvních pěti let kontaktu s evropskými usedlíky, primárně pro nemoci. V 19. století různé války a násilné přestěhování zabilo dodatečných 100.000. V Indii v létech 1857- 1867 je podezření, že Britové zabili až jeden milión civilistů v odplatě za indickou rebelii v roce 1857. Britská společnost British East India Company použitím indického zemědělství pěstovala opium a pak jej v podstatě násilím vnutili Číně, což mělo za následek předčasnou smrt miliónů, nepočítajíc přímé ztráty Číňanů v První a Druhé Opiové válce. V Kongu, které bylo osobním vlastnictvím belgického krále Leopolda II., 10-15 miliónů lidí bylo zabito mezi rokem 1890 a 1910. Ve Vietnamu současné odhady napovídají, že mezi jedním až třemi milióny civilů bylo zabito mezi lety 1955 a 1975.

Co se týká muslimského světa na ruském Kavkazu, od roku 1864 do 1867, 90% místní (Circasssian) populace bylo násilně přesídleno a mezi 300.000 až 1,5 miliónu bylo vyhladověno k smrti, nebo zabito. Mezi lety 1916 a 1918 byly desetitisíce muslimů zabity, 300.000 tureckých muslimů bylo násilně hnáno přes hory Centrální Asie do Číny. V Indonésii, mezi léty 1835 a 1840 nizozemští okupanti zabili odhadovaných 300.000 civilistů. V Alžírsku po 15 letech občanské války, trvající od r. 1830-1845, francouzská brutalita, hladomor a nemoci zabily 1,5 miliónu Alžířanů, téměř polovinu obyvatelstva. V sousední Libyi Italové přinutili Cyrenejšťany žít v koncentračních táborech, kde dle odhadů zemřelo 80.000 až 500.000 lidí v létech 1927 až 1934.

Odhaduje se, že Sovětský svaz, ne tak dávno, v létech 1979 až 1989 v Afghánistánu zabil kolem milionu civilistů; o dvě desetiletí později Spojené státy zabily tamtéž 26.000 civilistů během své 15leté války. V Iráku zabily Spojené státy a jejich spojenci v minulých 13 letech 165.000 civilů. (Rozdíly v uváděných číslech úmrtí způsobených evropskými kolonizátory v porovnání se Spojenými státy a jejich spojenci v Iráku a Afghánistánu mohou být částečně způsobeny technickým pokrokem, jenž měl za následek produktivnější použití síly, a částečně posunem v normativním klimatu světa). Rozměry těchto krutostí jsou stejně šokující jako rychlost, s jakou je Západ zapomněl.

V současném post-koloniálním světě se objevuje nové historické vyprávění. Hluboký odpor proti Západu a jeho koloniálnímu dědictví v muslimských zemích i mimo ně je používán k ospravedlnění jejich pocitu nedostatků a popření důstojnosti. Silně působí shrnutí zkušeností a názorů koloniálních lidí senegalským básníkem Davidem Diopem v "Supech":

V ty dny, kdy civilizace nás kopla do tváře,

supi vystavěli ve stínu své drápy,

krev potřísnila památník poručnictví.

Když toto všechno je dáno, pak dlouhá a bolestivá cesta vstříc původně omezenému regionálnímu urovnávání je jedinou životaschopnou volbou pro USA, Rusko, Čínu a případně pro středo-východní státy. Pro Spojené státy to vyžaduje trpělivost ve vytváření kooperativních vztahů s některými novými partnery (zejména Ruskem a Čínou) stejně tak jako ve společném úsilí s více etablovanými a historicky zakotvenými muslimskými státy (Turecko, Írán, Egypt a Saúdská Arábie, pokud může oddělit zahraniční politiku od wahabského extremismu) k vytvoření širokého rámce regionální stability. Naši evropští spojenci, dříve dominantní v této oblasti, jistě mohou být v tomto ohledu nápomocni.

Všeobecné stažení Spojených států z muslimského světa, upřednostňované domácími izolacionisty, může způsobit nové války (např. Izrael vs. Irán, Saúdská Arábie v. Irán, a velkou egyptskou intervenci v Libyi) a může vytvořit dokonce hlubší krizi důvěry v globální stabilizační roli Ameriky. Rozdílnou, ale dramaticky nepředvídatelnou cestou, Rusko a Čína mohou být takovým vývojem geopoliticky zvýhodněny a globální řád sám o sobě by se stal více méně bezprostřední obětí. A nakonec za takových okolností v rozdělené a bojácné Evropě její současné členské státy by mohly usilovat o patrony a soutěžit mezi sebou v alternativních, ale separátních ujednáních s mocnějším triem.

Konstruktivní americká politika musí být trpělivě řízena dalekosáhlými vizemi. Musí hledat výsledky, jež podporují v Rusku myšlenku (patrně v post-Putinovském), že její jediné nejzazší místo jako vlivné světové mocnosti je uvnitř Evropy. Vzrůstající role Číny na Středním východě by měla přimět Ameriku a Čínu, aby si uvědomily, že rostoucí partnerství US- Čína ve zvládání krize na Středním východě je historicky významná zkouška jejich schopnosti vytvářet a společně zvýšit širší globální stabilitu.

Alternativou ke konstruktivní vizi a zejména výprava za jednostranným a ideologicky dosazeným výsledkem může vyústit jen ve zdlouhavou samodestrukční marnost. Pro Ameriku to může znamenat trvalý konflikt, únavu a možná dokonce demoralizující stažení se do své izolace z doby před dvacátým stoletím. Pro Rusko to může znamenat velkou porážku, zvětšující se pravděpodobnost určitého podčinění se čínské dominanci. Pro Čínu to může být předzvěstí války nejen s USA, ale také, patrně odděleně, s Japonskem nebo s Indií nebo s oběma. A v každém případě prodloužené trvalé etnické, kvazi-náboženské války vedené přes Střední východ se samo-ospravedlňujícím se fanatismem vytvoří eskalující krveprolití uvnitř a vně regionu a rostoucí krutost všude.

Skutečnost je taková, že žádná skutečně „dominantní“ globální velmoc nikdy neexistovala do doby, než se na světové scéně objevila Amerika… Rozhodující novou globální realitou byl nástup Ameriky na světovou scénu jako zároveň nejbohatšího a vojensky nejsilnějšího hráče. Během druhé poloviny 20. století se jí žádná jiná mocnost ani nepřiblížila. Ta éra teď končí.

Zatímco není pravděpodobné, že v nejbližší době by se nějaký stát vyrovnal americké ekonomiko-finanční nadvládě. Nové zbraňové systémy mohou vybavit některé státy prostředky, jež umožní spáchat sebevraždu ve vzájemném zápase "rána za ránu" se Spojenými státy a dokonce jej přežít. Aniž bych zacházel do spekulativních detailů, náhlé získání kapacity některými státy, jež by umožnila vojensky překonat Ameriku, může být zaklínadlem pro konec globální role Ameriky. Výsledkem může s velkou pravděpodobností být globální chaos. A to je ten důvod, proč je ku prospěchu Ameriky vytvářet politiku, jež by alespoň jeden ze dvou potenciálně hrozících států udělala partnerem v úsilí regionální a také širší globální stabilitu a tak zvládla progresi nejméně předpověditelného, ale potenciálně nejpravděpodobnějšího rivala. V současné době je nejpravděpodobnější Rusko, ale v delší budoucnosti to může být Čína.

Protože nejbližších dvacet let může být poslední fází tradičnějších a známých politických seskupení, na která jsme si zvykli, proto nyní je nutno tuto novou situaci reflektovat v naší reakci. Během zbytku tohoto století se lidstvo bude muset více zabývat otázkou přežití jako takového v důsledku souběhu uvedených problémů s problémy životního prostředí. Tyto problémy lze zodpovědně řešit jen v prostředí rostoucího mezinárodního přizpůsobení. A toto přizpůsobení mělo by být založeno na strategické vizi, jež uznává naléhavou podporu nového geopolitického rámce.