Podle Hampla se zdá, že stávající model evropské integrace ztrácí dech. „Podle mého zejména kvůli přehnanému důrazu na myšlenku, že vzájemné rozdíly a soutěž škodí,“ myslí si.

Poukazuje na to, že rozdíl znamená v podmínkách dnešní EU jakousi „nefér“ výhodu pro jednoho a nevýhodu pro druhého.

Celý text je ZDE

„Jen když je vše stejné, evropsky harmonizované, funguje to podle integračního hlavního proudu uspokojivě. Koneckonců na aktuální diskusi o uprchlících je to vidět též. Všude jich má být dle hlavního proudu EU proporcionálně „stejně“, přes zcela odlišné migrační preference voličů v jednotlivých zemích i odlišnou poptávku samotných uprchlíků po životě v jednotlivých zemích EU,“ upozorňuje Hampl.

Je zdravé, když země mezi sebou soutěží o investory

Podle jeho názoru je zdravé, když země soutěží o daňové poplatníky, investory, pracovní sílu mezi sebou. „Bohaté Spojené arabské emiráty hospodářsky soupeří nejen se zbytkem Blízkého východu a světa. Navíc jsou emiráty Dubaj a Abú Dhabí rivaly i sobě navzájem. Výsledkem jsou ne jedna, ale dvě skvělé letecké společnosti v jedné zemi a ne jedno, ale dvě dlouhodobě bohatnoucí města vedle sebe. Švýcarské kantony též navzájem rozdílnými daněmi zápolí o daňové poplatníky, byť pravda méně než dříve. A ve Spojených státech to do jisté míry platí rovněž,“ argumentuje Hampl.

Myslí si, že zestejňování podmínek všech a pro všechny uvnitř států a mezi nimi nemusí být návodem na rychlejší růst, ale naopak na kolektivní stagnaci. „Aby vše mohlo být všude stejné, je nutné průměrovat, což nutně odřezává ty nejlepší krajní varianty, které vždy táhnou celek vpřed. Průměr bývá šedý. Kdo se odchyluje nahoru, bude dodaněn či zregulován, kdo dolů, bude dotován a subvencován,“ vysvětluje.

Méně integrované země EU bez eura rostou rychleji

Na podporu svého názoru zmiňuje i údajný fakt, že méně integrované země v EU mimo eurozónu rostou dlouhodobě rychleji než těsněji integrovaná eurozóna sama.

Významným výrazem chybějící zdravé soutěže v EU je podle Hampla také nedostatek debaty o ní samé v ní samé. „Zdravá debata je přece konkurencí, soutěží svého druhu. Všimněme si však, že v případě celého integračního projektu v Evropě má debata mnohdy nenormální povahu. Spíše než zdravá výměna názorů v ní figurují dosti zabetonované pozice hlavního proudu na straně jedné a ‚heretiků‘ na straně druhé. Jako by šlo o víru, a ne o praktické řešení problémů,“ stýská si Hampl s tím, že hlavní proud pak často v obranném instinktu propadá umrtvujícímu a glajchšaltujícímu groupthinku, heretici zase zcela planému extremismu a destrukcionismu. „A obě tyto síly činí rozumnou a otevřenou debatu stále méně možnou,“ dodává Hampl.