Syruček na úvod vysvětlil, proč se podílel na této publikaci: „Nás sblížil generál de Gaulle. V roce 1975 jsem napsal knihu o de Gaullovi, kdy na rozdíl od jiných autorů jsem v té době zdůrazňoval jeho nejdůležitějších vlastností – jeho pevnou víru v Boha, jeho náboženské cítění, které se projevovalo nejen v tom, že i v Elisejském paláci každou neděli chodil na bohoslužby, ale když už pak nemohl chodit, přijížděl za ním jeho přítel admirál s přenosným oltáříkem a u něj se modlili.“

Zajímavosti ke generálovi

K de Gaullovi ještě uvedl: „On měl řadu různých zvláštností. Například narozeniny svých dětí vždy slavil devět měsíců před jejich narozením,“ konstatoval Syruček za smíchu přítomných. „ V jeho rodině se navzájem vykalo. On říkal své manželce madam a ona mu říkala mon general. Dokonce když byli na pohřbu své dvacetileté dcery, která byla bohužel postižena choromyslností, tak jí říkal, „madam, konečně je naše dcera rovná mezi rovnými“.

„To byly okamžiky a další, které nás s panem kardinálem sblížili, i když se přiznám, že jsem byl pokřtěný československým patriarchou, navštěvoval jsem kostel československé církve na Zbraslavi až do dne, kdy jsem hrál na housle a zimou mi praskly postupně tři struny a tehdy, kdy jsem byl asi dvanáctiletý kluk a pro tu ostudu, co jsem si myslel, že je, jsem tam už pak nechodil.“

„S panem kardinálem jsme se podivuhodně sblížili. Navázali jsme nejen přátelství slovy, ale i prakticky se scházíme každý měsíc, jezdím za ním na arcibiskupství a tam nejméně hodinu se vždy bavíme. Pomlčím, že je přitom sklenička koňaku. A je k tomu samozřejmě voda. Tento přátelský vztah udržujeme, protože alespoň tedy mne velice pomáhá i v běžném životě. Za svých jednadevadesát let jsem zažil mnohé. Zažil jsem, jak jsem umíral v saharské poušti, když jsem se propadal do bezedného písku a tehdy jsem se, musím přiznat, obracel k Bohu a možná, že právě i to mne pomohlo, že nakonec milimetr po milimetr jsem vylezl a jak vidíte, jsem tady živý a zdravý. Ve Vietnamu, v Kambodži, v Indočíně jsem se jako novinář zúčastnil čtyř válek, jel jsem na jednom z mnoha vietnamských tanků, co jely do Kambodže. Byl jsem na vietnamsko-čínské hranici, když v únoru 1979 Čína napadla Vietnam a moji vietnamští ochránci, kteří mne doprovázeli, říkali, „střel si jednoho Číňánka!“ Přes všechno bylo vždy něco silnějšího, co mne vedlo, řídilo a proč jsem tu v podstatě zdravý a živý i v tomto věku. A to byla víra…“

Dominik Duka a Milan Syruček. (FOTO: Václav Fiala)

Od škodováka a vojny až po…

Nakladatel, majitel nakladatelství Česká citadela Zdeněk Doležal uvedl: „Když jsem tuto knihu četl, tak je pro mne úchvatná v tom, že pan kardinál Duka prochází celý svůj život. Polovinu z něj strávil v socialismu, polovinu v kapitalismu. Prochází svým dětstvím, mládím, jak byl škodovákem, pak vojákem základní služby. Jak byl disidentem, vězněm a nakonec se stal nejvyšším představitelem katolické církve v České republice. To je takový příběh, který si svého čtenáře jistě najde. Zaujalo mne vyjádření pana kardinála, kdy v té knize je, že celý jeho život byl krásný, dobrodružný, bohatý a radostný.“

Sestra Dominika, která se také podílela na knize, doplnila ke kardinálovi: „Kdo jej znáte, tak jak on vypráví celek a pak vytáhne nějakou krátkou povídku, která osvětlí dobu.“

Kdo za to může?

A pak vypadl zvuk.

„Jak v katedrále při slavnostech, vždycky je problém v mikrofonu. Tehdá jsme to připisovali komunistům, a komu to mám připsat nyní? Já jsem tady jako mimoběžný, protože já jsem nic nenapsal,“ konstatoval Dominik Duka za smíchu přítomných. „Já jsem pouze diktoval a opravoval. A v těch opravách se mi ukázalo, že bych nikdy nemohl dělat korektora. Například zde přítomného Vojtěcha Pokorného jsem přejmenoval na Vojtěcha Novotného. A tolikrát jsem to četl a nikdy jsem tu chybu nezjistil, až pak jsem volal nakladatelovi, jestli se s tím nedá něco dělat, že už je to v pytli. Kniha dostala název Zpověď. Někomu se to nelíbilo. Tak jsem k tomu dal ještě Životní pouť a vyznání. Ano, pravá zpověď to není. To bych se musel zpovídat z hříchu. A to by nebylo tolik zajímavé… Možná v některých případech ano, ale ne tak velké.“

„Kardinálové nehřeší,“ na to Syruček.

„Kardinál hřeší. Ale kniha, to je vyznání. Dalo mi to odvahu po tolika letech ukázat proč a jak. Tak jsem se mohl vyznat ke své lásce k rodičům, sestře, k nejbližší rodině. Ale mohl jsem také ukázat, proč ten Duka pořád miluje koně a kočáry,“ konstatoval kardinál.

„Musím vyznat i svůj vztah k armádě. Ta mne naučila. Když se slouží, jedná se o čest a odvahu. To mne neučili vojáci, ale učila mne to moje matka a celá řada žen a manželek těchto vojáků. Ať již z východní nebo západní fronty. Zůstaly věrné po celou dobu války, neopustily svoji rodinu. A to neskončilo jenom vězením za komunismu. Ale persekuce nakrátko díky armádě skončila možnou minimální rehabilitací a v rámci další diktatury skončila vlastně až v devadesátém roce. Za to jsem vděčný a děkuji pánům generálům, kteří jsou dnes tady. Víte, to vězení nebylo vězením padesátých let. To nebylo vězení ve Vietnamu nebo v Kambodži. Ono přece jen díky Pražskému jaru se trochu humanizovalo. Tito pánové zažili větší ponížení než my, cihlové. Protože když v té době pana plukovníka kritizuje a ponižuje nějaký desátník nebo rotný strážní vězeňské služby, tak je to o to horší,“ uvedl Duka.