Zmínky o papiňáku, které si s sebou Šabaka po smrti vojáka přinesl před nastoupenou jednotkou v Grabštejně, vzbudily mediální zájem, až se sám kněz divil. „Mám ale názornost rád. Používám předměty denního užívání jako zástupný symbol. Aby si pak lidé vzpomněli, až je budou mít v ruce, co se za nimi může skrývat. Že mohou mít alegorický obsah,“ uvedl kapitán.

Na situaci zavzpomínal konkrétněji. „Vzal jsem papiňák a říkal jsem, že jsem s sebou ten hrnec fyzicky přinesl, aby pochopili, co jim chci říct. Ten papiňák má nějaký ventil. A v papiňáku je velký tlak. A papiňák funguje, když ten ventil není ucpaný. Jinak papiňák bouchne,“ řekl.

V rámci své oblíbené názornosti pak Šabaka zmínil i kázání, kdy do lidí hodil nafukovací balónky a foukal z bublifuku bubliny. „Chtěl jsem mluvit o radosti. Radosti, která není hysterická, agresivní, není příliš hlučná. Protože ať už bubliny z bublifuku, nebo balónky, obojí je velmi křehké, jemné, pomalé. Radost se vznáší jemně,“ řekl s tím, že „i když do balónku bouchnete sebevíc, on se zarazí a letí si dál svým tempem“.

Jako další vzpomněl, že loni na nástupu zase mluvil o krvi. Chtěl prý názorně ukázat, že když z člověka vyteče litr a půl krve, upadá do šoku a jen těžko ho zachráníte. A že litr a půl krve vyteče strašně rychle. „Před nastoupenou jednotkou, asi pěti sty lidmi, jsem vzal do ruky tři půllitry piva a vychrstnul je na zem,“ popsal Šabaka.

„Řekl jsem jim, že litr a půl piva není nic oproti litru a půl krve. A že se dá pokorně prolít krev za někoho jiného. Myslím si, že dar krve k ozbrojeným složkám patří. Protože vojáci znají hodnotu krve,“ připomněl svá slova a podotkl, že pak pozval každého, kdo začne dávat krev a zvládne tři odběry, na pivo.

Zajímavě pojal i tajemství Nanebevstoupení Páně, které vysvětloval na principu vysavače. „To, co Kristus udělal, je vlastně vysavač: vytvořil určitý podtlak, aby vtahoval nás, prach země, do jiné reality, kterou nazýváme nebem,“ uvedl.

Vojenský kaplan zavzpomínal i na dojmy, se kterými se vrátil z mise v Afghánistánu, na které sám před deseti let byl. Čeští vojáci podle něj velmi dobře reprezentují hodnoty, které nám jsou drahé. „My Češi, na to jsem zvlášť hrdý, v sobě máme něco úžasného: Nad nikoho se nepovyšujeme a nikoho neponižujeme. Fungujeme tam ve stylu: Podívej, osud nás svedl dohromady, máme nějaký úkol, splníme ho,“ řekl.

Zrovna to je podle Šabaky v Afghánistánu velmi oceňované. „Nakonec nám to i zachraňuje krky. Proto jsme tak dlouho neměli situaci, že by nás někdo střílel do zad, za našimi zády,“ míní. Na mise podle něj odjíždějí odborně perfektně připravení lidé. „Byl jsem ve vojenské nemocnici a měl možnost vidět, jak jiná je vojenská chirurgie než ta civilní. Že není čas řešit tam nějaké pojišťovny a hygienu, jde o to, zachránit život v jeho syrovosti,“ popsal.

Jeho další postřeh se pak týkal samotného Afghánistánu. „Prach, kamení, bída. To je pro mě Afghánistán. Je to jedna velká tragédie, tragédie celé oblasti,“ řekl a doplnil, že když tam odjížděl, četl Lovce draků od Khaleda Hosseiniho a velmi toužil pořídit si tam papírového draka. „Jeden do základny spadl. Já ho našel a vzal si ho. Ale, shodou okolností tam v té době v nemocnici umíral dvanáctiletý afghánský kluk,“ vzpomínal Šabaka.

Původní zdroj ZDE

Když kluk zemřel a jeho tátovi předávali jeho tělo, draka mu prý dal. „S prosbou, aby ten drak zase lítal. Nevím, jestli to pochopil. Snad ano,“ poznamenal kněz, který to opět pojal symbolicky: Vrátit draka, který nám tam spadl na základnu, zase na oblohu.

Závěrem se zamyslel nad otázkou, zda jsou Češi dnes ochotni položit za vlast život. „Žijeme v době, kdy lidé, kteří mají tyto národní ideály, pomalinku stárnou,“ odvětil s tím, že je velký otazník, jaké hodnoty mají dnešní děti – eskapisti, kteří unikají z reality, kterým stačí být dobře připojený a mít servis mama hotelu. „Obávám se, že jako společnost nejsme připraveni se nějak semknout,“ řekl na závěr Šabaka.