Úvod se věnoval Evropské unii. Robejšek se nebrání označení, že je euroskeptik, sám by se ale raději pojmenoval jako eurorealista; realista se cítí být ve vztahu k tomu, co se ve skutečnosti s Evropskou unií dnes děje. „Já bych řekl, že vůbec idea evropské integrace je triumfem fantazie nad realismem a ten realismus, který, myslím, není jenom realismus mého pohledu, ale je to i něco, co by se dalo obecně pojmenovat jako přirozené zvažování možností, šancí, reálností dosažení cílů na základě úvah, co máme v ruce, s čím vlastně můžeme pracovat,“ řekl úvodem.

Úctyhodnou myšlenku, s níž Evropská unie vznikala, prý postupně zneužili vůdci Evropské unie k prosazování svých osobních nebo mocensko-národních zájmů.

Upozornil, že tento projekt ještě bude stát mnoho především samotné obyvatele Unie. Vzpomínal na výdaje, které vznikaly hádáním mezi jednotlivými národy, záchrana Řecka či kolik ještě obyvatele Evropské unie bude dle něj stát rozpad společné evropské měny, který má být, jak tvrdí, nevyhnutelný. „Když vyjde na titulní stránce řeckých časopisů Angela Merkelová v esesácké uniformě, tak to není zrovna důkaz mírutvornosti toho celého projektu,“ shrnoval.

Celý rozhovor s Petrem Robejškem můžete zhlédnout zde:

Co se týče boje Evropské unie s klimatickými změnami, Robejšek nešetřil ty, kteří prosazují, abychom všichni nesli následky. „Když tomu, že pomáhají planetě, ti lidé věří, musí dělat věci, za které následky ponesou oni sami; neměli by nutit ostatní, kteří tomu nevěří, aby se podíleli na nákladech projektu, který je v jejich očích neúčelný, vyhazováním peněz, ničením průmyslových odvětví, která nesou náš blahobyt, dejme tomu automobilový průmysl, ve jménu pofidérní kauzality, která může, ale také nemusí být pravda – ten lidský podíl může hrát roli, ale zároveň víme, že pravděpodobně nehraje tu hlavní roli. Jiní nám říkají: ‚Ne, tak to není.‘ Bohužel to jsou ti na pákách moci,“ podotkl.

 Ti, kteří mají pocit morální povinnosti, jsou dle něj „nedospělí“. Poukázal, že onou morální povinností se snaží ohánět i lidé argumentující naší povinností pomáhat v migrační krizi. „Neexistuje morální povinnost k sebevraždě,“ odmítá Robejšek tvrdě tento názor. To, co se děje v Evropě, prý někdy právě sebevraždu podle jeho slov připomíná.

K snahám lidí pomáhat na druhé straně planety říká, že se jedná o měřitelně menší pomoc než v místě, kde oni sami žijí. Posílat pomoc jinam prý způsobuje, že je poté i ta sama pomoc minimální. Přesycení informacemi má některé lidi vést do „slepé uličky soucitu“, který ve výsledku nemá žádný efekt.