Racketeová se mimo jiné svěřila s tím, že kvůli událostem, jichž byla součástí, se stala terčem kritiky i ohrožování od lidí. „Jsou to výhrůžky všeho druhu: od fyzického násilí až po zabití,“ poznamenala Racketeová. V případě, že bude ve svém případu obžalována, je rozhodnuta celé věci čelit. Sama však obžalobu neočekává, ale případně, pokud nastane, tak pak počítá s osvobozujícím rozsudkem.

Trvá na tom, že ve chvíli, kdy nastane stav nouze, má povinnost pomoci. I z toho důvodu zachraňovala lidi před libyjským pobřežím. „Když už jsme měli všechny lidi na palubě a věděli, kolik je mezi nimi dětí, žen nebo zraněných, napsali jsme čtyřem různým zemím e-mail: libyjské pobřežní hlídce, která přece převzala koordinaci, Itálii, protože tam se nacházel nejbližší bezpečný přístav, Nizozemsku, protože se plavíme pod jeho vlajkou a Maltě, to spíš ‚pro forma‘, protože se tam také nacházel bezpečný přístav v blízkosti,“ uvedla Racketeová.

Původní text ZDE.

Popsala, že následně libyjská pobřežní hlídka navrhla, aby pluli do Tripolisu, což podle jejích slov nebylo možné přijmout, neboť Libye je státem v občanské válce. 

Rozhodnutí vplout do Lampedusy se dle jejích slov zakládalo na expertíze posádky či také na expertíze mediků. „Také psychologická situace se stávala neúnosnou. To zažívali členové posádky, kteří byli denně v neustálém styku se zachráněnými a tyto lidi už znali. Někteří migranti se na nás obrátili a prakticky žádali o dohled, protože měli sebevražedné myšlenky. Byly tu výhrůžky, že skočí přes palubu. Hrozily hladovky. Bylo to skutečně tak, že situace na palubě byla psychologicky extrémně vyhrocená a my jsme se ocitli v bodě, kdy už jsme s celou posádkou nemohli zaručit bezpečnost uprchlíků,“ dodala a odmítá, že by v přístavu chtěla vyvolat nějakou záměrnou kolizi.

„Myslím si, že jsme na naší misi udělali všechno správně. To nejdůležitější nakonec je, že jsme zachránili celkem 53 osob a dopravili je do bezpečného přístavu,“ uzavřela.