Dne 4. června se připomíná 75 let od masakru v Postoloprtech. „Toho dne bylo zavražděno několik stovek lidí, většinou automatickými zbraněmi, jako samopaly a kulomety. Je nutno říci, že v Postoloprtech není ta událost ohraničena jenom tím 4. červnem, tam se vraždilo už na konci května a pokračovalo několik dní. Celkem tam zemřelo přes 730 Němců,“ upřesnil Padevět.

„Někdy na jaře v roce 1947 přišlo na různé státní úřady včetně ministerstva vnitra několik anonymních dopisů, které ten masakr popisovaly. Státní bezpečnost to začala vyšetřovat, někteří z těch velitelů byli vyslýcháni, ale potrestán nebyl nikdo. To vyšetřování skončilo s únorem 1948,“ řekl Padevět s tím, že k žádnému hromadnému očištění od těchto činů nedošlo a po válce byli trestáni maximálně jednotlivci, kteří navíc po únoru 1948 byli omilostněni.

Takové věci se podle badatele děly téměř v celých Čechách a na Moravě, kromě území osvobozených americkými jednotkami. „Nevím, jestli to něco znamená, ale je to rozhodně zajímavý fakt. Hodně se vraždilo zejména na severu Čech, kde operovala partyzánská skupina Václavík. Známý je také Brněnský pochod smrti, kde ale většina těch úmrtí je na vyčerpání, nemoci a hlad,“ vysvětloval Padevět.

„To násilí po 8. květnu je nutné rozdělit na několik fází. V těch bezprostředních chvílích po ukončení okupace se na tom násilí často podíleli úplně normální lidé, kteří si prostě vyřizovali účty a tu frustraci z těch šesti let okupace. Na konci května už takové násilí páchaly většinou jen ozbrojené formace československé armády, partyzánské oddíly nebo revoluční gardy. Ty už podléhaly rozkazům armády, takže se dá říct, že šlo o akt státního násilí,“ má jasno Padevět.

Zabíjení bylo podle jeho výzkumu často doprovázeno mučením, jako v Postoloprtech nebo v Lanškrouně, kde se odehrával takzvaný lidový soud, kde místní Němci byli dva dny mučeni na náměstí. „Ta protiněmecká nálada, ta nenávist byla ve společnosti strašně silná a tomu se nelze po té nacistické okupaci divit. Na mnoha místech byla vůči Němcům zavedena podobná opatření jako vůči židům za protektorátu, kdy nesměli jezdit hromadnou dopravou a museli být označeni,“ pokračoval Padevět.

Proti se podle spisovatele stavěli jen někteří jednotlivci. „Na to násilí upozorňovali někteří novináři jako Michal Mareš, který to potom po roce 1948 odnesl, nebo humanisté jako Přemysl Pitr, který rozjel akci Zámky, ve které zachraňoval jak židovské, tak německé děti, které pozbyly rodičů,“ dodal.

„Těch obětí bylo po celé republice několik tisíc, ačkoliv je to samozřejmě nesrovnatelné s tím, co napáchala nacistická Třetí říše jednak u nás, tak zejména v Polsku. Ty oběti velmi často neměly s nacismem nic společného, byli to staří muži a staré ženy nebo malé děti. Ti skuteční zločinci byli dávno mrtví nebo někde za hranicemi v Německu,“ řekl Padevět s tím, že tyto masakry jsou dodnes kontrovezní.

„Ve všech ostatních zemích, kde byla nacistická okupace, tak probíhaly podobné akce, ti lidé se s tím nějak vyrovnávali. Komunistický režim vždycky zkresloval tu poválečnou dobu, mrzačil výklad historie, a proto o těchto událostech nechtěl mluvit. Zřejmě chtěl vyvolat dojem, že Češi jsou nějaké holubičí povahy, které dokážou jen trpět a v životě by nikomu neublížili,“ dodal Padevět, že diskuse o masakrech začala až v 90. letech. „Dneska už je ta nálada ve společnosti lepší, ale pořád narazíte na lidi, kteří řeknou, že si to Němci zasloužili,“ mrzí Padevěta.