Prvním ožehavým tématem, o kterém začala Michaela Marksová hovořit, byla problematika vyplácení sociálních dávek hmotné nouze. „Já o tomto filozoficko-politickém problému často mluvím s místními politiky a slýchávám i názory, abychom je přestali vyplácet lidem, kteří nepracují a jsou méně přizpůsobiví. Jenže nevím, co bychom si potom s nimi počali. Mnohdy se ani zaměstnat nedají, protože počty míst uklízeček či na veřejných pracích nejsou neomezené. Oni by se pak zřejmě rozběhli po okolí a začali by krást ve velkém. Ti lidé nám nezmizí, budou tady vždy s námi a my je přece nemůžeme zabít. Někdy podezřívám starosty, že by je nejraději chtěli vystěhovat někde do polí za města či obce, ale to není řešení. Proto tvrdím, že i těm nejchudším bychom měli zprostředkovávat alespoň nějaké bydlení a zůstávat s nimi v kontaktu, aby byli kontrolovatelní. Nechci, abychom skončili jako v Jihoafrické republice nebo v některém z jihoamerických států. Tam fungují oplocené oblasti pro bohaté a ghetta pro chudé, kteří jsou ponecháni napospas osudu, a vy tam pak nemůžete vystrčit ani nos, jinak vás okamžitě někdo přepadne,“ vysvětlovala ministryně, která však na druhé straně připustila, že by neměli figurovat v evidenci dlouhodobě nezaměstnaných zdraví muži ve věku od 25 do 40 let. Pro ně by se mělo vždy najít využití.

„V takových případech musejí zaměstnanci Úřadu práce volit ke klientům jiný přístup a není to někdy jednoduché. Řešili jsme i situaci, kdy jeden romský uchazeč dal pracovnici pěstí za to, když mu odmítla dále poskytovat dávky a snažila se mu nabízet pracovní místa,“ doplnila Marksová. Tak se pak společně se svými kolegy – senátorem Vladimírem Plačkem a poslancem Miroslavem Opálkou – shodla v názoru, že daleko víc než sociální výdaje na dávky v hmotné nouzi poškozují státní rozpočet daňové uniky a korupce. Ministryně v této souvislosti připomněla kontroverzní kauzy na resortu obrany, například nevýhodný nákup obřích letadel CASA za miliardové sumy. 

Města své byty prodala a soukromí vlastníci na chudých jen vydělávají

Ministerstvo práce a sociálních věcí připravuje v současné době zákon o sociálním bydlení, který vyvolal zvláště ve vedení obcí a měst bouřlivé reakce. Podle vyjádření ministryně Marksové se stát k jeho zpracování odhodlává už asi 15 let a zatím není zcela jasné, zda se ho i nyní podaří schválit do příštích parlamentních voleb v roce 2017.

„My těm nejchudším moc peněz na živobytí nedáváme. A ty ofocené složenky se  čtyřicetitisícovými částkami pro jednu osobu, které kolují často po internetu, jsou naprostým nesmyslem. Dost financí ale dáváme potřebným na bydlení, i když už i zde došlo k určité regulaci. Hlavním problémem zůstává, že města se bytů po roce 1989 většinou zbavovala a ty se pak dostaly do rukou soukromých vlastníků, kteří na těch nejchudších dost vydělávají. Stát ale u nás celkově na podporu bydlení moc financí neposkytuje na rozdíl od vyspělých evropských států, které by nám přece měly sloužit za vzor. Tam jsou totiž možnosti získat finančně dostupná bydlení, a to nejen pro ty nejchudší, ale i pro ostatní vrstvy obyvatel, které svými příjmy nejsou schopny dosáhnout na komerční nájmy. Takové byty tam právě spravují města a obce,“ konstatovala levicová politička.

Podle jejich dalších slov by měl zmíněný zákon právě přispět k tomu, aby se města o své občany více starala. Vedení místních samospráv prý často svůj bytový fond výhodně zpeněží a potom začne nadávat na stát, že se o bydlení sociálně slabších neumí postarat. Jako příklad uvedla ministryně sídliště Janov v Litvínově, které mělo město před několika lety prodat soukromým majitelům. Potom se do této lokality začali stěhovat méně přizpůsobiví lidé a litvínovská radnice dnes požaduje po státu řešení nepříznivé sociální situace s nově vzniklým ghettem.

„My samozřejmě chceme, aby si města z větší části rozhodovala o svém bytovém fondu sama a společně s charitními organizacemi a třeba Armádou spásy si řešila i bydlení pro sociálně slabé. My jim přitom budeme finančně pomáhat. Vedení měst se na to nemohou úplně vykašlat a nechat to jen na krku státu, proto vzniká nový zákon. Jak už jsem řekla, někteří starostové by chtěli méně přizpůsobivé lidi třeba vystěhovat za obce. Nicméně ten připravovaný zákon je nyní živá materie a my se chceme dobrat se Sdružením obcí a měst společného výsledku s tím, že budeme jejich názory v co možná největší míře respektovat. Zpracovat legislativní normu, kterou starostové nebudou ctít, by nemělo žádný smysl,“ upřesnila ještě Michaela Marksová.

Minimální mzda je mizerná, měla by být tak 15 tisíc!     

Větší diskusi, do které se zapojilo několik účastníků besedy, vyvolal pak dotaz na výši minimální mzdy. Podle ministryně Marksové je i těch nedávno schválených 11 tisíc korun zoufale málo a nejbližším cílem sociálnědemokratických politiků je prý její navýšení alespoň na 40 procent průměrné mzdy v ČR, což by mělo činit o tisícovku více než doposud. „I těch zamýšlených 12 tisíc nestačí. Já bych si ji představovala tak ve výši okolo patnácti tisíc. Moc se mi nelíbí ani ten argument, že právě díky nízkým mzdám máme u nás malou nezaměstnanost. To se přece nedá hodnotit jako nějaká výhra. Podnikatel, který říká, že 11 tisíc minimální mzdy je pro lidi hodně, je pro mne otrokář. Nechápu, proč si potom takoví stěžují na to, že nemohou najít zaměstnance,“ uvedla ministryně s tím, že se i v Česku málo staráme o chudé rodiny, které žijí od výplaty k výplatě, oproti vyspělým státům EU.

Jako další příčinu nízkých mezd v Česku uvedl poslanec Opálka fakt, že mnoho zahraničních firem, jež u nás podnikají, vyvádí zisky do svých mateřských zemí a čeští podnikatelé prý raději hradí úvěry za investice ve vyšších splátkách, než by přidali svým lidem.

V závěru besedy si pak diskutující ještě posteskli nad nedostatečným financováním zařízení pro psychicky narušené seniory, kteří často nemají po propuštění z ústavů kam jít. V současné době se tento problém řeší pomoci financí z Norských fondů. Nicméně poslanec Opálka za to kritizoval i krajské úřady, které se údajně nedostatečně věnují komunitnímu plánování a nechtějí na tyto záležitosti uvolňovat peníze. Se vzrůstajícím věkem populace, a tedy vyšším výskytem onemocnění Alzheimerovou chorobou, bude však nutné tento problém začít už razantněji řešit.