Kvůli smrti několika českých vojáků se čím dál častěji objevují názory, že bychom měli z Afghánistánu odejít. Zelinka ale poukazuje na to, že pro naše vojáky má setrvání na místě smysl. „Mají něco, co chybí vnějším pozorovatelům, a tím je strategická trpělivost,“ říká s tím, že Afghánistán je konflikt nízké intenzity a nedá se vyřešit za rok nebo za pět let. 

Připomněl, jak dlouho jsme řešili Bosnu nebo Kosovo. Nebo konflikt v Severním Irsku. „Všechny tyto konflikty jsou dnes vyřešené, ale aby se to podařilo politicky narovnat, strategická trpělivost a vojenská přítomnost byly rozhodující,“ zdůrazňuje sedmatřicetiletý podplukovník.

Letos v Afghánistánu padli čtyři naši vojáci. Podle Zelinky si tím ostatní vojáci uvědomili vážnost celé situace. „Jednotku to stmelí víc než cokoli jiného. Uvědomí si, že se v tom malém týmu musí všichni spolehnout sami na sebe,“ řekl s tím, že to ale rozhodně vojáky nedemoralizuje.

Co se týká náhradníků za padlé vojáky, není problém je sehnat, hlásí se zástupy. „Mají obrovskou motivaci jet klukům, kteří tam v nouzi zůstali, pomoci. O to jednodušší je pak i jejich přijetí jednotkou,“ dodal Zelinka s tím, že kluci jsou tým, protože spolu cvičí roky, jsou to kamarádi a vyrážejí už jako stmelený kolektiv.

Kromě slov na podporu vojáků se na sociálních sítích objevovaly i výroky o žoldácích a autech koupených za misi. Zelinka se pousmál a vysvětluje, že za první misi si koupil sedm let starého volkswagena. Z takových názorů si prý nic nedělá. „Říkají to ti samí lidé. Léčí si mindrák,“ míní.

Upřesnil také, proč je mise omezena na šest měsíců. Kdyby byla delší, je prý na vojácích pak vidět, že už jsou z věčného stresu psychicky unavení a nedokázali by do toho dávat plnou energii jako v prvních měsících. „Šest měsíců je dobře zvolených. A co je důležitější, voják nemůže být půl roku na misi a půl roku doma, mezi dvěma misemi musí být aspoň osmnáct měsíců. Jeho rodina se dá zase dohromady a my víme, že je to tak správně,“ vysvětluje.

Zelinka zároveň poodhalil, jaké jsou vztahy s Afghánci. V jejich očích prý nejsme někým, kdo by je ohrožoval. Vidí nás jako malý národ a jsou si vědomi i naší historie. „Znají příběh Československa roku 1968, byť to cedí přes svou afghánskou zkušenost. Vědí, že jsme také byli okupovaní Sověty. Myslí, že u nás probíhal konflikt nízké intenzity proti sovětským vojskům,“ uvedl s tím, že jsme tak podle nich jsme na stejné lodi.

Závěrem se podělil o to, jaké proživá pocity, než ze základny vyjedou vojáci na patrolu, kde byl vždy jako velitel na různých stupních. „Moje obava o život a zdraví byla vždy vytlačena obavou o kluky. Nikdy jsem ale neměl strach, že budu postřelený, protože Tálibán má špatné střelce. Měl jsem spíš obavu, že moje auto najede na nálož nebo šlápnu na minu a nevrátím se celý,“ upřesnil.

Pokud někdo slouží u výsadkářů, nebude to bojácný člověk, dodává Zelinka. „Několikrát za měsíc po něm chceme, aby se z letadla vrhal do hlubin, v noci, se čtyřicetikilovým batohem přivázaným k nohám. Pokud by to byly bojácné ovce, v jednotce dávno nejsou,“ řekl s tím, že voják by měl ale mít vždy strach. „Pokud ho nemá, chyby budou větší,“ uzavírá armádní důstojník.