Co vás v uplynulých dnech zaujalo? 

Dovolil bych si tentokrát upozornit na věci mediálně opomíjené nebo zmiňované jen na okraji a většinou, podle mého názoru, v deformované podobě upravované ve prospěch politické agitace. Spoléhat se na nezávislé informační zdroje není jednoduché, protože náš stát a evropské státy, podle slov paní komisařky Jourové, nejsou tak zcela nezávislé a investují velké peníze do šíření pravdy kontrolované z moci jejího úřadu Evropskou komisí. K této představě o obraně pravdy před lží, se důrazně ohradila Společnost pro obranu svobody projevu (SOPS) ve svém fundovaném manifestu, který byl publikován v parlamentních listech na jiném místě. 

Připomínám to proto, že se domnívám, že státem řízená neboli veřejnoprávní média tomuto problému nevěnují pozornost, ačkoliv jim konkurují finančně ze státního rozpočtu podporované různé obskurní spolky a zájmová sdružení. Tedy z peněz občanů se financuje činnost protiobčanská, což je také k „zaujetí“ dobrý důvod. Privátní média jsou dnes pod vlivem svých někdy až téměř neviditelných sponzorů, což konec konců ale nevadí. Jde nám o důvěryhodný zdroj objektivních informací, který je v zájmu občanů a jejich státu. Zdůrazňuji „jejich“, protože po letech propagace „občanské společnosti“ jsme na tento pojem až trestuhodně zapomněli. Za takového stavu nevznikají jen alternativní „paralelní zdroje“, ale i „paralelní polis“, jak se o ní mluvilo v dobách Charty 77.

Jakž takž se nám daří mnohá data shromažďovat, třídit, analyzovat a hodnotit, ale když nemůžeme odlišit „bájná vyprávění starců“, jak to máme předepsáno v Kosmově kronice české, od událostí, které jsme zažili nebo viděli na vlastní oči, potácíme se neustále mezi diletanty a diletujeme. 

Proto zde připomínám informace, které za současného stavu měkké cenzury se kriticky posuzují velmi obtížně, a když ano, pak za to hrozí tresty. V jednom pražském případu schváleném už dokonce i druhou městskou soudní instancí.

Jednou z takových nedostatečně kriticky posuzovaných bylo TV zpravodajství o vládní delegaci Ruské federace v Saudské Arábii a Spojených arabských emirátech na nejvyšší možné ruské úrovni. A zejména, u nás málo zmíněná dohoda o stodesetimiliardové investici v USD, která bude poskytnuta Ruské federaci v příštích dvou letech. Protože členy ruské delegace byl prezident, dva náměstci předsedy vlády, ministr zahraničních věcí a guvernérka Ruské státní banky, stalo by za to zamyslet se nad touto zprávou víc, než nad skutečností, že Putina někde vítala garda na koních a velbloudech. Podobné je to i s dohodou o vytvoření flotily na „udržování pořádku“ v Perském zálivu, ke které se už přihlásila nejen Ruská federace, ČLR, Írán, snad i Indie + 2 další země, které jsem nedokázal identifikovat.

Podobné je to i se zprávou, že armáda Ruské federace rozmístila nepolapitelné rakety Zirkon na teritoriu Kuby, Nikaraguy a Venezuely, nebo v jejich blízkosti či na ponorkách na nukleární pohon „v blízkosti hranic“ Spojených států. Vypadá to buď jako poplašná zpráva, nebo válka slov mezi Ruskou federací a Spojenými státy. Nebo provokace některých skupin vojensko-průmyslového komplexu, které válčit opravdu chtějí, anebo sní o zvýšení gigantického vojenského rozpočtu USA, který by měl být v příštím roce téměř 850 miliard USD (nebo více).

Zpravodajství z Ukrajiny a z války na Ukrajině je pro nás typickou ukázkou, jak se dělá propaganda ve službách ideologie. Nepřehledná data, která mají konzumenty přesvědčovat v konečném vítězství jedné nebo druhé strany, neověřitelná fakta o průběhu vojenských operací, obrazové materiály z mezinárodně dostupné banky. A to nemluvíme o inscenovaných exteriérech, za které by se nemuseli stydět ani tvůrci slavného amerického kultovního filmu Wag the Dog. Snad zvláštní pozornost zaslouží v tomto přehledu reportáže z Izraele Davida Borka, který v zastoupení ČT se výrazně liší od českého reportážního standardu, podobně jako Jan Šmíd, hlásící se léta z Francie.

Pro zdražení po novém roce, které avizují řetěze, není legitimní důvod, řekl Novinkám a Právu ministr zemědělství Marek Výborný. Jak to dopadne? 

Na Slovensku by asi o panu ministrovi řekli, že je to „veštec, alebo diabol“. Především mu dnes už není třeba věřit, protože je členem vlády, která se už tolikrát mýlila, lhala vědomě či nevědomě a lhala i vědomně ve svůj prospěch. Tak se kdysi definovala lež v trestním právu. Možná se ale mýlím a všechno dobře dopadne. Jistě bychom to panu Výbornému přáli, třeba by mohl přispět k pošramocené pověsti KDU-ČSL, o jejíž přežití i on jistě usiluje. Kdybych měl věřit všem odborníkům, kteří se starají a analyzují vývoj národního hospodářství, musel bych se tomu věnovat soustavně, protože rozporuplné závěry expertů mě jenom zavádějí do různých slepých uliček. Ale, když už je pan Výborný členem vlády, mohl by někdy vysvětlit proč je o takové věci přesvědčený, abychom nebyli obšťastňováni jen už trochu obsoletními výroky pana Prouzy.

Izraelská vojenská operace u Chán Júnisu v jižní části Pásma Gazy bude trvat ještě tři až čtyři týdny, uvedl izraelský kanál Channel 13 s odvoláním na víkendový telefonát mezi izraelským premiérem a prezidentem USA. Obáváte se radikalizace?

Je to jen jedna z dalších hádanek celého našeho příběhu. Začal velmi dávno z vůle a špatného svědomí velmocí, pokračoval stále hrozivějšími válkami, které využívali mocní k tomu, aby si zde vyřizovali účty mezi sebou. Dnes tato válka stále ještě běží, i když víme, že vznikla jako reakce na nelidský masakr na hudebním open-air představení. Stát Izrael má zdánlivě dobře organizovanou a vyzbrojenou armádu, i když je zvláštní, že ozbrojená část Hamásu dokáže tak dlouho vzdorovat. Jak říkala Golda Meier Židé mají jednu mocnou zbraň – nemají kam ustoupit. S touto tezí se dá a asi bude pracovat po skončení ozbrojených střetnutí, ačkoliv předpokládám, že forma partyzánské války na území Izraele a v jeho okolí bude pokračovat. Obávám se ale, že mimořádná brutalita obou válčících stran nepovede k ozbrojenému míru, že civilní obyvatelstvo na obou stranách bude přinášet nové oběti a že tento způsob městské guerilly bude mít, podobně jako po šestidenní válce v roce 1967 své nové obdivovatele po celém světě.

Šéfky tří amerických prestižních univerzit odmítly před výborem pro vzdělávání Sněmovny reprezentantů jasně říct, zda výzvy k zabíjení Židů jsou, nebo nejsou porušením univerzitních nařízení zakazujících šikanu?

Je to zas jeden z paradoxů „americké demokracie“ a její opožděné reakce na biologický antisemitismus a „nenávist vůči Židům“ ve Spojených státech. Především jde přece o vraždění lidí a subjektivní stránka této věci musí být brána také v úvahu. Byť tak trochu až na druhém místě. Byl jsem na několika amerických univerzitách na východním pobřeží a vím, že je tam možné setkat se s nejrůznějšími stereotypy a auto-stereotypy v tak exaltované podobě, že se nám tomu nechce věřit. Snad bychom se mohli častěji dívat na to, jak vidí Ameriku Sascha Baron Cohen a usnadnilo by nám to, jak věčně nesrozumitelné Americe a evropskému nebo  českému „americkému“ snu porozumět.

Je téměř jisté, že vláda příští týden schválí navýšení zaručené mzdy. Na národním konventu o vzdělávání to dnes řekl ministr školství Mikuláš Bek (STAN). 

Ministři Fialovy vlády nešetří slovy, zejména pokud jde o budoucnost. Ne vždy se jim daří vládní sliby splnit, třeba jenom kvůli válce na Ukrajině, nově v Gaze a starobyle kvůli Andreji Babišovi. (A to bez ohledu na to, že evropská soudní autorita smetla udání na Agrofert ze stolu a šetří ještě jednu malou kauzu, která se zdá být vzniklá z nějakých formálních důvodů.)

Pokud jde o slova ministra Mikuláše Beka, který na svou podporu doporučil ČT zvát paní učitelku Petru Mazancovou, shodou okolností členku STAN, nejsem si jistý, zda všichni občané věří, že jde Ministerstvu školství, mládeže a sportu, zaměstnancům ve školství a dokonce i jejich zaměstnavatelům jen o peníze a nikoliv o setrvalý stav chaotického řízení mnoha a nikoliv jen posledních ministrů. A to nemluvím o povaze Konventu pana ministra Beka, který, zdá se, už po třetím svém sezení ztrácí lesk.

V Katedrále sv. Víta se konalo rozloučení s Karlem Schwarzenbergem. Co k tomu po takovém okázalém věnování pozornosti jeho odchodu ještě říct?

Obdiv k zemřelém projevili ve Svatovítské katedrále vybraní smuteční hosté z České republiky, Slovenska a někteří aristokraté z Evropy. Není se čemu divit, rodina a rod Schwarzenbergů nejsou jen českého původu, jak o tom referovala naše klonovaná média, ale jejich rodokmen začíná v dnešním Švýcarsku a Německu. A už od svých prvních dnů byli považováni za německý, později rakouský a konečně od roku 1660 také český šlechtický rod. (Inkolát, zápis jako zemská šlechta, dostali už 1654.) Protože i u nás stále platí Puškinova slova, že „můžeme milovat jen mrtvé“ byla to přehlídka úcty, neuctivé uctivosti a v některých případech i trapnosti. 

Když hlavní „kazatel“ Tomáš Halík, vychovávaný v čapkovsko-masarykovské tradici, ke které patřilo i učení Mistra Jana z Husy o pravdě a spravedlnosti, přijal na sebe úlohu herce pro „ornáty a komže“, vysvětlil nám nejen život a učení knížete, politika a hajného. Tak o něm mluvil s Halíkem dnes duchovně a společensky souznějící prezident Petr Pavel. Chyběla tam snad jen jediná drobnost. Jak si všimli lidé až na schwarzenbergskému panství vzdálené Moravě, zapomněl jen na přijetí eura. A také na to, že příspěvky na bojující Ukrajinu, o které ve svém testamentu zemřelý žádal, jsou vlastně odpustky za jeho přítomnost na Náměstí nezávislosti, alias Majdanu, kde ve dnech revolučních změn v Kyjevě stál vedle Victorie Nuland, rozdávající sušenky svému okolí před investigativním kamerami „západních“ reportérů.

Katolické duchovenstvo se chovalo jako když pohřbívají českého krále. Nikoliv jen shodou okolností v katedrále, která po staletí nebyla dostavěna, protože byla znesvěcena hrobem „krále dvojího lidu“ krále Jiříka z Poděbrad v roce 1471.  A také trochu později, když v ní po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem Československé republiky, státem pronásledovaný arcibiskup, pozdější kardinál blahoslavený Josef Beran sloužil na jeho počest Te Deum laudamus.