Za událost týdne, určitě v naší domácí politické louži, lze považovat abdikaci ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové. „Už když byla tato paní za TOP 09 do této funkce uvedena, zaznívaly hlasy v tom smyslu, že nemá potřebné vzdělání, za sebou žádnou odbornou činnost, natož akademickou. Že vystudovala Vysokou školu politických a společenských věd, která před nedávnem zkrachovala, protože byla vytunelována svými činiteli, a zůstaly po ní milionové dluhy. A ona byla v té škole, stejně jako pan Rakušan, pan Fiala a další, v jakési radě či náborové jednotce. V posledních letech to přestalo fungovat, škola ztratila akreditaci a kredit u každého, kdo se v té problematice pohybuje, a ukončila činnost. Tak paní Langšádlová podle mínění mnohých nebyla kompetentní k výkonu ministerské funkce, a ještě navíc v tomto portfeji,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.

Svou abdikaci zdůvodnila tím, že sice vykonávala vynikající práci a měla skvělé výsledky, ale neuměla je dostatečně mediálně prodat. „Samochvála je hlavní žánr této vlády, to jsme viděli na Fialově projevu na nedávném kongresu ODS. Paní Langšádlová sama řekla, že ‚neměla dost lajků‘. To už je hodně brutální znásilnění vnímání politiky. Srovnávat to s tím, když na sociální sítě dáte svoji fotku, jak jíte pizzu s nějakou lepou slečnou pod Eiffelovkou, a nějací lidé, kteří vás vůbec neznají a které neznáte vy, vám k tomu dávají lajky. Tak jestli myslela paní Langšádlová něco takového, tak si myslím, že byla dosti na omylu. Důvod její rezignace bych viděl možná trošku hlouběji než to, že za ní není žádný viditelný výsledek činnosti nebo že k ní nemá ani kompetenci. Možná je v něčem jiném,“ myslí si mediální analytik.

Obava, že Langšádlová vystaví vládu totálnímu zesměšnění

Třeba tím, že se začala zajímat o agendu dezinformací, kterou měl do svého odvolání v únoru minulého roku na starosti Michal Klíma coby vládní zmocněnec pro oblast médií. „Kompetence, které měly směřovat k nějakému antidezinformačnímu zákonu, přešly na Tomáše Pojara, jenž je ovšem přenesl pouze do bezpečnostní oblasti, to znamená do otázek zájmu státu a bezpečnosti státu. To není úplně univerzální lék na to, pod čím si naše vláda představuje to, čemu říká boj proti dezinformacím. Boj proti dezinformacím je prostě cenzura. Nemá smysl si na to vymýšlet žádné jiné slovo, je to cenzura. A téhle cenzury se chtěla od února chopit paní Langšádlová, ale nebylo jí to dovoleno. Nevím, nejsem dostatečně obeznámen s děním ve vládním zákulisí, ale nějaký důvod to zcela jistě mělo,“ podotýká Petr Žantovský.

Možná ten, že si ministerstvo vnitra Víta Rakušana ze STAN nechtělo nechat vzít určitou část kompetencí, které má na svém KRITu (Krizovém informačním týmu) a na svém Centru proti hybridním hrozbám a na podobných útvarech. „Možná panovala jakási ‚hrozba‘, že Langšádlová do toho zmateného tyglíku s názvem dezinformace přinese ještě mnohem větší chaos a že tu vládu vystaví totálnímu zesměšnění. Ne, že by se vláda nedokázala zesměšňovat každodenně a každým svým činem. Nicméně tohle už by byla hodně velká blamáž, takže paní ministryni toto nebylo umožněno, ten portfej jí nebyl přidělen. Teď je otázka, co se dělo potom ty další dva měsíce, než tento čtvrtek abdikovala. Možná, že to s tím souviselo, možná ne, ať si to každý přebere sám,“ doporučuje mediální odborník.

V televizích byla bojovnice proti dezinformacím velice často

Vybavuje si různé její projevy na dezinformační témata, které se nijak nelišily, ba naopak byly ještě brizantnější než podobné projevy Rakušana, Pekarové či kohokoli jiného z téhle množiny bojovníků za naše lepší příští. „Langšádlová byla v minulých volebních obdobích v Poslanecké sněmovně vždy velice bojovná, útočná a úderná, v televizích byla často vídanou tváří. Kladl jsem si otázku, proč zvou právě tuhle paní, která stejně nic neví a má jenom naučených pár frází, za TOP 09, když té TOP 09 činí medvědí službu. V probíhajícím funkčním období paní Langšádlová snad nevystrčila nos ze Strakovy akademie, v médiích téměř nebyla vidět, až teď při své rezignaci. Ne, že by to nebyla dobrá zpráva, i když možná, že její nástupce bude ještě něco mnohem horšího, to se nechme překvapit. Nicméně mezi mediální události tohoto týdne tato informace určitě patří,“ míní Petr Žantovský.

Jako by to do Týdne v médiích ani nepatřilo, ale následující glosa o velmi smutném pohledu na stav české římskokatolické církve sem patří velice. „Médii prošlo sdělení, že arcibiskup pražský Jan Graubner a další biskupové se distancovali od křtu knihy Spiknutí, kterou představil Miloš Zeman s jejími dvěma autory minulý týden ve vedlejším sálu arcibiskupství, ani to nebylo v hlavní budově, který je věnován velice ctihodnému kardinálu Josefu Beranovi. Na té akci jsem byl od začátku do konce, probíhala ve velmi důstojném duchu. Během oficiálního uvedení knihy účastníci vyjadřovali poděkování arcibiskupu Graubnerovi, vyjadřovali úctu vůči Josefu Beranovi a povděk, že mohou knihu prezentovat právě v sále, který je mu věnován a kde má také na zdi velký portrét. Byla to velice ctihodná aktivita, která prezentovala jednu z knih na základě smlouvy mezi vydavatelstvím a arcibiskupstvím,“ popisuje mediální analytik.

Zakazovat je spolkům typu římskokatolická církev vlastní

Nyní ale biskupové v čele s Graubnerem vycházejí s informací, že arcibiskupství při uzavírání smlouvy o pronájmu sálu nemělo potřebné informace. „Tudíž se od toho distancují a příště hodlají velice bedlivě zkoumat, co se tam bude a nebude smět dít. Kdybych chtěl být zlý, tak řeknu, že římskokatolická církev má s cenzurou dlouhodobé zkušenosti. Už její Index librorum prohibitorum neboli soupis zakázaných knih ze 16. století platil mimochodem až do roku 1966, obsahoval jména významných lidí – z vědecké, literární nebo umělecké tvorby, od Giordana Bruna, přes Keplera až po literáty typu Zoly, Balzaka, filozofa Sartra – evropské historie. Ti všichni byli vnímání římskokatolickou církví s nelibostí. Nechci vůbec srovnávat knihu Miloše Zemana s těmi autory novináři s díly Andrého Gida nebo jmenovaného Sartra. Je to jiný žánr, jiný účel, ale připomínám to proto, že umění zakazovat a rozkazovat je těmhle spolkům typu římskokatolická církev vlastní,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.